Domů · Larpy · Stillet Serpens

Stillet Serpens

Přijeli jsme - i saracénu jsme viděli tolik, že jsme ani nevěřili očím. Pomalu jsme si však zvykali, že jsme jedni z mála křesťanů, pekli si kuřata a vůbec se jen tak bavili. Další den však jsme vyrazili do okolí, neboť jsme se dozvěděli, že kdesi v okolí jezera straší. Jezero jsme našli, obešli kolem dokola a nalezli u něj jen jakýsi kamenný kříž s nápisem, který jsme ovšem nepřečetli, neboť jsme nikdo neuměli číst. Dohodli jsme se tedy, že se vrátíme do Ibelinu a vezmeme s sebou k jezeru naši léčitelku Annu (ta se vždycky někde zakecala a zaléčila). Vraceli jsme se a vidíme - banda saracénu si něco povídá na cestě. Pěkne jsme je pozdravili: "Zdař Bůh!" a oni se na nás vrhli a zamordovali nás. Nepěkné to bylo.

(Mezihra viděná jen nevidoucíma očima mrtvoly: Na cestě leží celá naše družina kromě nepřítomné Anny a Bratra, kterému se podařilo utéct mordýřům. Po cestě přichází jakýsi bohatě oblečený křesťan. "Co se to tu stalo?", ptá se. "Hrozný mord se tu udál!", odpovídají zrádní saracéni. Jakmile vzbudí důvěru v křesťanovi, vrhnou se na něj a zabijí jej.

Od města přichází Anna. "Co se vám stalo, přátelé mí!", křičí a ptá se. Pokleká k mrtvolám svých druhů a prohlíží jejich zranění. "Hrozný mord se tady stal!", křičí proradní saracéni. "Tohle se jim stalo," ukazuje Anně jeden z nich, půlíc ji mečem svým zakřiveným.

Další družina křesťanů přichází po cestě. Saracéni jim jdou vstříc: "Co se to tu stalo, jaký mord!", volají už předem, aby nalákali netušící oběti. "To je strašné, takových mrtvých!", děsí se družina a pokleká k mrtvolám, aby prozkoumala jejich zranění. Saracéni se na ně vrhají, tentokrát mají více práce, ale stejně je dostávají.

Tak skupina saracénů vybila velkou část křesťanstva a k velkému množství peněz přisla.)

I přišla do Ibelinu další skupina z hrdlořezů z Jirkova, velmi podobná té předchozí zavražděné skupině. Přidal se k nim i Bratr, jenž utekl mordu a velmi toužil pomstít smrt svého bratra.

Tak jsme před dobou polední potulovali se po Ibelinu a pak vydali se na pouť na svatá místa vedenou papežským nunciem. Cestou, pějíc boží písně, proradní saracéni nás přepadli, však pramalou šanci měli proti naší přesile. Na svatých místech jsme pak hromadně se pomodlili i navrátili se zpět do Ibelinu. Však co to - v městských branách na papežského nuncia čekal zlotřilý saracénský vrah. Težce papežence poranil než vrhli jsme se na proradníka a pronasledovati se jej jali. Bratr pronasledovál jej tak důkladně, že s hradeb za ním skočil. Byl by si všechny kosti v těle přelámal a zabil se, však archanděl Michael zjevil se mu a před pádem smrtonosným spasil jej.

V Ibelinu stala se nám pak zajímavá věc. Jakýsi mnich snažil se nás najmout proti panu místodržícímu. Jeho kolegou byl jistý maltézský rytíř, ten též se nás najmout chtěl, pro změnu na vraždu samotného kardinála. Chvíli jsme zvažovali, co nám toto přinese dobrého, a pak jsme oba napráskali mistodržícímu, neboť vysoká politika zavání vysokou oprátkou. Pan místodržící nás vyzval, ať je pomůžeme zneškodnit. Vylákali jsme je tedy na hrad, aby šli s námi na mši jako správní křesťané. Tam se jim dostalo spravedlivého soudu, spravedlivé smrti a nám spravedlivé odměny.

Pan místodržící byl s námi velmi spokojen, dovolil nám tedy nosit zbraně ve městě. Vymohli jsme od něj také povolení na krátkou chvíli opustit Ibelin, abychom prozkoumali jisté trosky chrámu, které jsme shlédli při předchozí pochůzce po okolí.

Trosky chrámu byly vážně podivné. Létali v nich duchové, ze stěn vystupovaly strašlivé postavy, které na nás útočily, a vše zavánělo nečistými silami.

Čochtan - zloděj prstů ohebných - luštil jeden tajný zámek za druhým, tak dostávali jsme se do chodeb, kde na nás čekaly pasti, sutiny, které jen stěží šlo projít bez úhony, též hádanky a příšery. Vše se nám dařilo, dokonce i nějaký ten peníz jsme našli. V jednu strašnou chvíli to skoro vypadalo, ze Argon i Bratr budou udušeni a ve smrtíví vodní pasti se utopí, ale taktak zachránili svůj život, zatímco Čochtan řešil další zámek a to dokonce se zlomenou rukou. Jednu část podzemí dokonce zdolávali jsme v úplné tmě, proskakujíc mezi smrtícími ostřími. Nakonec došli jsme k veliké starobylé bráně, kde visely jakési nápisy. Anna přečetla nám je, vsak moudří jsme z nich nebyli. Před branou také stály jakési sochy, vypadaly skutečně nechutně a občas jsem měla pocit, že se ušklíbají. Anna s Argonem vrátili se zpět do podzemní tmy, neboť jsme doufali, že tam najdou ještě nějaký klíč k tomu, jak otevřít prastarou bránu. Podle jejího zdobení v ní mohl být uršitě velký poklad.

Oba vrátili se po chvíli, ale o moc dál jsme se neposunuli. Nakonec přednesli jsme jeden z nápisů, který vypadal býti starobylou nečistou modlitbou k něčemu, co se jmenovalo Chullup. Doufám, ze ten prastarý bůh ocenil mou modlitbu hudebně přednesenou (s prvky "Skočné"). Asi ocenil, protože brána se otevřela z ní vyhrnuly se čtyři strašlivé postavy. Těžko umíraly příšery hrozné. Šípy se od nich odrážely bez jakéhokoli účinku, meče jim působily jen malou bolest, halapartna zdála se jim též příliš slabá, jen ten biják je asi skutečne rozbíjel, jak si zasloužily. Nakonec však skonaly, ačkoli na naší straně napachaly veliké škody. Jen málokterý z bojovníků měl použitelné obě ruce a uvnitř starověké svatyně nebylo nic než dveře do další tmy. I otevřeli jsme je, v nich stojící dvě postavy jakoby nás neviděly, jen občas měnily své pozice v podivném tanci. V té místnosti rostl jakýsi strom. Jaká nevídaná věc v podzemí! Ten strom nás všechny okouzlil, ačkoli trnitý, uzdravil nás od všeho, co nás do té doby trápilo (včetně revma)), také jsme pod ním našli veliké množství mincí. Po mocném záblesku světla, který hrál jako Boží požehnání, jsme se ocitli venku pred ruinami hrozného chrámu.

Šli jsme zpět do Ibelinu a zjišťovali, že jsme posledními žijícími křesťany v této zemi. V době, kdy jsme dleli v podzemí, odehrál se ve městě převrat, saracéni pozabíjeli všechny křesťany a převzali vládu. Poté ovšem odjeli domů, čehož jsme my (s křížkem po funuse, ale přece) využili, přepadli město, které se již téměř nebránilo a převzali vládu. Během našeho převratu mě a Annu přepadl jeden saracén a obě by nás podřízl, ovšem jakási mocná síla stála nad námi a unikly jsme jen o vlas jisté smrti. Tak dobyli jsme zpět Ibelin pod křesťanskou zástavu a na věčnou památku jej přejmenovali na Kostomlaty!

17.04.2006. 00:00

Komentáře