Domů · Larpy

Pozvánka na Dol Amorth

[b]Slavní válečníci, vzdělaní kouzelníci, potulní umělci, mrzcí sedláci a jiná stvoření.[/b] Chěl bych Vás všechny pozvat na II. ročník vsetínského LARPu [b]Dol Amorth[/b], konaný 30. 9- 2. 10. 2005 za Lhotou u Vsetína. (4 km od Vsetína, 29 km se Zlína) Na D.A. si každý najde své. Nejsou žádná omezení povoláním, sve schopnosti si volíte libovolně v závislosti na získaných zkušenostech, penězích a společenském postavení. Touto cestou si každý hráč "složí" svou postavu, ať už mága zaměřeného na ohnivou magii, hraničáře, zaklínače nebo obyčejného obchodníka, či vidláka nebo horníka... Kromě propracovaného herního systému, velkého množství malých i velkých questů dobrodružných, či městského politikaření, bude velkým lákadlem reálná dřevěná hradba okolo heního města s velkou branou a nějakýma obranýma věžma a jednoho funkčního dřevěného katapultu. No, a co ke všem dobrým vícedenním LARPům patří, je naše hospůdka, kde kromě obvyklých pitiv a poživatin bude i něco dobrého na grilu, solidní občerstvení všeho druhu na přání a sem tam i nějaká ta polívka. Bližší podrobné info naleznate na http://serm.trojka.cz/ Tak se tam mrkněte, a jestli budete chtít přijet, tak je nutné se předem registrovat, ať s vámi můžeme kalkulovat a ať zbytečně neplatíte zvýšený reg. poplatek. Dotazy na orgy směřujte na serm@trojka.cz. Zdraví Ismir

Komentáře 03.08.2005. 15:23

Megalarp II. v Seči u Chrudimi

Den 3. v červnu, Seč u Chrudimi Tohoto dne jsem se rozhodla spolu s dalšími dobrodruhy zavítat do zemí Lakriských. Mnoho času mi zabrala příprava vybavení. Naštěstí ani povoz s ostatními dobrodruhy nedorazil příliš brzo. Mí spolucestovatelé, mág Roneth, bojovník Sullic a „obchodník“ Hanees, vyjížděli z města Ostravy. Rychlá a zdravá zvířata zapřáhli do svého povozu, neboť ve dvě hodiny po poledni dorazili před můj skrovný dům. Příliš jsme nemeškali, své vybavení jsem uložila do již tak přeplněného vozu. Roneth práskl bičem nad hlavami odpočatých koní a jelo se dál. Houpavá jízda mě uspávala. Leda velký šutr či díra, která námi házela jako bychom se měli převrhnout, mě probírala z klidné dřímoty. Slunce se již sklánělo k obzoru, když jsme přijížděli do zemí Lakriských. Nevím co ostatní, ale mě do těchto krajin lákaly zvěsti o stvůrách přicházející zdánlivě odnikud nebo příběh o znovunalezení meče Lavetalar, který byl poté znovu ukraden. Má povinnost hraničáře byla opět nastolit řád a neutralitu. Když se nám otevřely brány pohraničního města, ihned mě pohltila atmosféra napětí a očekávání. Vypřáhli jsem zpocené koně a odvedli je do stájí. Následně po troše chození a poptávání nám byl nabídnut menší domek na hlavní ulici, kdy bychom mohli uschovat své věci a na noc složit hlavu. Nabídku jsem bez váhání přijali a vůz kvapem vykládali. Den, kdy dorazili jsme, byl zřejmě něčím významný, neboť kejklíři bavili pocestné, pivo a víno teklo proudem, dokonce turnaje byly vyhlášeny. Neváhala jsem tedy a do lukostřelby své jméno nahlásila. My účastníci odešli jsme trochu za město, abychom snad nepostřelili nepozorné dítě či jiného návštěvníka města (který přebral). Překvapil mě počet soupeřů, ale i tak jsem se nezalekla a své povinnosti uhájit čest hraničářů, mistrů lukostřelby, vzala jsem velmi vážně. Nemuselo se čekat dlouho, aby u terčovnice zůstali poslední čtyři lovci, kteří opravdu úroveň turnaje vysoce zvedali. Díky bohům jsem patřila mezi ně. Mistr, který nás závodem provázel, musel opravdu velmi ztížit podmínky, neboť soumrak již halil okolí. To se mi stalo osudným, jelikož pro mou techniku střelby se tato omezení stala osudným. Ale přesto jsem odcházela s pocitem dobře odvedené práce. Avšak v průběhu střelby, probíhala na hlavním náměstí aréna s jednoruční zbraní. Naneštěstí přišla jsem pozdě a turnaj zrovna končil, mezi umístěné patřil Roneth a Wolf. V době posledních bojů padla na město tma. To se objevili kejklíři a jim podobná sebranka. Ale jejich vystoupení bylo velmi poučné. Netuším odkud vše zjistili a raději to ani vědět nechci, každopádně nasbírali mnoho informací o tom, co se děje ve zdejších krajích. Po zajímavém představení svolali si nás mistři. Ve zdejším kraji vedl hraničáře Mistr Orin. Ten, pouze za světla lucerny, zavedl nás do klidného háje. Tam dozvěděli jsme se mnoho o cestě hraničáře a také poznali své druhy a bratry. Bylo zajímavé dozvědět se, co vše táhne hraničáře do těchto končin. Následně meditaci jsme se zabývali, ale to zde nemíním rozepisovat, neboť nepovolané oči mohly by číst tyto stránky. Když vše, co mělo být mezi hraničáři řečeno, řečeno bylo, vydali jsem se zpět na náměstí, kde se již z mnohých obyvatel stali samotní kejklíři. Zajímavá soutěž to byla. Účastníci se snažili beze slov předvést jednu z mnoha bestií a příšer potulující se po tomto světě. Zábavné bylo sledovat snahy udatných bojovníku, přeměnit se v odpornou zrůdu. Po celou dobu vystoupení a turnajů následovala snaha co nejvíce otupit své smysly. A to se, my cestovatelé ze severovýchodních končin, jen tak nezalekneme lidu ze západu, nezvyklému pít víno či zlatavý mok… Den 4. v červnu, Seč u Chrudimi Ráno mne jako jedinou probudila okenice neúnavně třískající do našeho okna. Zamířila jsem tedy ven na čerstvý vzduch. Vylidněné náměstí svědčilo o včerejším večeru. Využila jsem tedy poklidu, který okolí nabízelo a studovala věci známé jen nám hraničářům. Po hodince již první spáči vylézali ze svých nor a brlohů. Někteří našlapujíc opatrně s ohledem na svou hlavu, jiní svižnou chůzí zamířili k potůčku osvěžit tělo. Další hodinka uběhla, když do lakriských končin zamířili první válečníci, mágové, hraničáři, zloději, obchodníci a alchymisti… Mě ještě čekala ověřovací zkouška, zda jsem hodna toho nosit titul hraničářka. Nebylo příliš obtížné zodpovědět pár otázek, které každý hraničář ví sotva se mluvit začne a zkouška boje? Co by to bylo za hraničáře, který by neovládal svou zbraň. Poslední dotaz, zda k černým vlkům patřiti chci, pro mě ctí byl. Když vše potřebné zařízeno bylo, zamířila jsem s malou skupinkou hraničářů zkontrolovat hranice. Tehdy jsem se taky setkala se svými bratry Geraldem a Wolfem. Málokdy jsme poté putovali jeden bez druhého. I když ano…ale to mnohem později a za podivných událostí. Ale zpět k naší cestě kolem hranic. První podivnou věc, na kterou jsme narazili, byl zvláštní cizinec. Muž se podivnou nemocí, která mu pokřivila oči. Lipo, říkal si. Ale i přesto, jak odpudivého byl vzezření, mnoho věděl a co se potuloval krajem, neměl oddechu od zvědavých dobrodruhů. Kousek dále po cestě další dvě stvoření objevila se. Éterické bytosti vznášely se před námi a dokonce do tance s druidem se daly. Když radost z tance pominula, žalostným hlasem požádaly nás o ochranu stromů, které dřevorubci bez rozmyslu káceli. Nic jsme neslíbili, přeci jen není lehké jednat s lidmi, kteří si jen hledí toho, aby prázdné žaludky zaplnili. Na odpověď vílám čas nezbyl, protože s hloubi lesa se ozvaly zvuky boje. Vyrazili jsem tedy a spatřili bojující skupinku proti nemrtvým. Díky postříbřeným zbraním se dali snáz zabít, ale i tak byl hrůzný pohled na pomalu šourající se tělo, které proti vám v nestřeženou chvilku vyrazilo a zakouslo se s chutí do vašeho masa. Přesto jsme je udolali. Nedlouho po tom k nám přišel hraničář Wolf. Vesele všem gratuloval k vítěznému souboji, ale jeho řeč byla divná. Já s Geraldem jsme si proto raději odstup drželi. Udělali jsem správně, neboť nedlouho poté jsem se dozvěděla, že je to prokletí, které ke koktavosti vede. Naštěstí nebylo toto prokletí trvalé a nakažení se brzo vyléčili. Cestou do města jsem narazila na mága Ronetha a zlodějku Barbaresco. Naše cesta byla společná. Zamířili jsem tedy přes brod na cestu vedoucí k branám civilizace. Hned za vodou neobvyklé setkání zažili jsme. Ze samotných nebes se k nám snesl element větru. Hrozil, že nás zahubí. Ale dala jsem se s ním do řeči a nakonec úkol pro nás měl. Větrolamy a mlýny ubíraly mu na síle. Přislíbili jsem mu tedy pomoc, přeci jen i jiné zájmy vedly nás do města. Než jsme našli větrolam mnoho lidí museli jsme oslovit. Prvně navštívili jsme knihovnu, skladiště veškerých informací tohoto světa. I když nám knihovník neřekl, kde přímo větrolam nachází se, pouze o mlýnu věděl, zato nás poslal za kuchařem. Po chvíli přemlouvání vzbudil kuchař svého pána a zjistil pro nás, kde se nachází to, co hledáme. Potřeba již byla jen sekera válečníka. Po tomto světě chodí jich velmi mnoho a proto času jsme příliš neztratili a pod našima rukama se bortil větrolam. Cestou jsem potkala bratra Geralda, který zajímavé informace pro mne měl. Elementy byly čtyři a daly se využít k uzavření trhliny, ze které unikali zombie a jiní nemrtví. Jenže už jiní dobrodruzi zničili element ohně a jiní lovili golema, element země. Uvážila jsem, že posílení elementu větru tedy nevadí. Vydala jsem se vyhledat Hurikán, abych mu oznámila, že větrolam byl zbourán. Ale vítr se proháněl někde po skaliskách, užívajíc si nově nabyté síly, neboť nebyl k nalezení. Zato jsem se setkala s mágem, který měl na tváři podivnou vyrážku. Požádal mě, ať za něj hodím kámen štěstí do městské studny a tím bude jeho nemoc vyléčena. Něco takového je neuvěřitelné ohrožení obyvatel města a ačkoliv jsem s jeho návrhem souhlasila, hodlala jsem se na podivný kámen poptat u místního alchymisty. Cestou mě taky prvně oslovil kněz boha Setha. Toho boha jsem neznala, ale kněz mi přislíbil posvěcení mé zbraně, což by mi velmi ulehčilo situaci při soubojích s nemrtvými. Přemýšlejíc o záhadném bohu, dorazila jsem do města k alchymistovi. Ten mi řekl, že onen kámen je prokletý a v mém těle koluje zrádná nemoc. Nabídl mi tedy protijed, ale cena byla nemyslitelná. Naštěstí bratr Wolf byl natolik zkušený, že mě jedu zbavil. Zdráva jsem se opět setkala s Ronethem a zničili jsme další překážku Větru, mlýn. Mezitím jednoho s hraničářů oslovila kouzelnice Ilien. My hraničáři jsme byli požádáni, ať zničíme zlobry terorizující zdejší kraj. Při předchozích pochůzkách lesem zahlédla jsem, kde se nachází a tak ostatní jsem vedla. K mému překvapení se oni „nebezpeční“ zlobři vybavovali s obchodníky a zřejmě se dobře bavili. Ale někteří netrpěliví hraničáři nereagovali na výzvy, ani na oznámení zlobrů, že jí jen zvěř a zběsile zaútočili. Vůdkyně tvorů, máma, se z boje stahovala a proto jsem se za ní rozběhla. Nezdálo se mi však, že činím dobrou věc a tak jsem na ní zavolala, ať posečká. Daly jsem se do řeči, jenže v ten okamžik se z pod svahu vyhrnuli hraničáři, kteří ostatní zlobry již pobili. A tak máma padla také, aniž by měla příležitost, cokoliv vysvětlit. Při návratu do města, v němž pěkně řádil Větroň (ten snesl se ke mně a za mé služby daroval mi kadidlo). Užívajíc si svobody, našla jsem ve městě starostu. Rozhovořili jsem se o problémech s dřevorubci. Podařilo se mi jej přemluvit, aby si jeho lidé stromy pečlivě vybírali a mladé stromy ušetřili. S úmyslem oznámit dobrou zprávu vílám, opět jsem vešla do hlubin lesa. Nejspíše to bylo deštěm, který začal vytrvale padat s oblohy, ale všechna stvoření lesa se přede mnou ukryla. Vydala jsem se tedy zpět a narazila jsem na bojující skupinku. Jejich nepřítelem nebyl nikdo jiný, než poutník nemocen na tváři. Bylo k neuvěření, že žádná zbraň, ani kouzlo jej nezranilo, rychle jsme se tedy klidili z jeho dosahu. Nakonec víly jsem našla a oznámila jim dobrou novinu. Hned na to ke mně přišla neznámá dívka, poslána mým mistrem Orinem. Zajímavé znalosti vyčetla z knih a svitků. Onen neporazitelný poutník, byl prý mág posedlý démonem. Dobrý skutek stačil k jeho osvobození. A tedy já jej měla pouze vyléčit a jeho duši od démona osvobodit. Naneštěstí zrovna v tu dobu starosta vyzval nás všechny, ať se se Setovci vypořádáme. Prý obětovávali lid pro svého boha. Svolána byla armáda a šlo se k jejich chrámu. Tam starosta vášnivě diskutoval, ale nic se nedělo a proto jsem raději s Ronethem do hvozdů zamířila, hledat posedlého mága. Místo něj jsem však narazili na medvěda. Tento medvěd byl zjevně posedlý, neboť velikostí přerůstal svůj druh a krvelačnost, kterou jevil nebyla přirozená. Chvíli jsme proti němu bojovali, ale ukázalo se, že jeho schopnosti jsou nad naše síly. A tak do města jsme se vraceli varovat ostatní. Před branami zaujala nás skupinka lidí vybavujíc se s podivným stvořením. Tento tvor získal si mnoho jmen, stejně jako přátel a nepřátel. Veselá bytost, celá porostlá kytičkami, s nemilou vlastností vysávat mágy ze všech, kdo si nedají pozor. Byla to ona bytost, která nám dala první informace o upírech. Mnoho srandy jsme si z touto bytostí užili, než jsme ji museli zničit, neboť značně plenila zásoby mágu všem kouzelníkům, hraničářům a alchymistům. Ale to až později… Při mém procházení města oslovil mě Roneth s dalším úkolem od Větroně. Chtěl od nás srdce golema. Já si při svém putování ve městě s několika obchodníky vytvořila dobré vztahy a proto bylo snadné zjistit, kdo jej má. Jenže tato skupinka dobrodruhů mi jej nechtěla ani prodat. V u dobu začal Větroň, který nabyl velkou moc, pustošit město. Rozhodla jsem se, že místo pomoci se pokusím Větroně zničit. Navíc mistr Orin nám hraničářům tento úkol dal jako hlavní prioritu. Přišel totiž list od panovníka, jenž nám Černým vlkům dával moc vyšší, než je zákon. S tím ovšem souvisela i povinnost ochránit město a obyvatele. Začali jsme tedy řešit jak větroně zničit a to nás zavedlo do lesa. Opět se nám zjevily víly. Tentokráte je sužovala bestie sedící na prameni studánky. Byl to obtížný boj, mnoho statečných bojovníků se utopilo pod chapadly této příšery, ale nakonec byla udolána. V knihovně jsem bádala potom, jak zničit větroně a všimla jsem si zajímavého předmětu. Knihovník mi jej svěřil s podmínkou, že vypátrám k čemu tato cetka slouží( velmi mocný předmět to byl, šupina z draka, a při správné výrobě dokonalá zbroj. Tuto informaci, velmi draze prodal jsem). Uschovala jsem tedy předmět a zamířila ven. Tu jsem se dozvěděla špatné zprávy. Jediný způsob, jak bylo možné porazit element větru, bylo uzmutí mu magického předmětu který měl u sebe. Bohužel květinka (ona potvora mnoha jmen) vysála magickou moc i z tohoto předmětu. Bylo teda třeba prvně zničit jej. Všichni, kdo jsme měli mágenergii jsme utvořili kolem naivní květinky kruh a nabízeli mu svou manu. Ten ji hltavě sál. Když už nechtěl, přinutili jsme jej, až nakonec praskl. Tím zničil i větroně. Při jedné z pochůzek objevila jsem s onou sečtělou slečnou posedlého mága. Pronesla jsem tedy slova, která léčí zranění a opravdu démon byl poražen. Odměnou se nám dostalo srdce démona. V tu dobu jsem neměla ponětí k čemu jsou důležitá. Ale brzo jsem vše zjistila. Dva způsoby mohly uzavřít bránu, ze které unikalo zlo. Jeden chtěli vykonat kněz Seethův. Pomocí rituálů, několika démoních srdcí a jiných artefaktů, by vyvolali krvavého démona. Ten by bránu uzavřel. Ale nevěřila jsem temnému srdci tohoto kněze a proto jsem volila cestu, již jednou ověřenou. A to pomocí legendárního meče Lavetalaru. Ten byl bohužel rozdělen na tři části. Rituál měl odkrýt, kde se nachází čepel. A tak začalo zběsilé pátrání po ingrediencích. Bylo zapotřebí čtyř démoních srdcí, svíčky používané k rituálům, kadidlo, svěcená voda, svatá půda. Avšak zbývalo ještě pár hodin před setměním a páni města se rozhodli trochu rozveselit obyvatelstvo. Proto byla pořádána druhá aréna. V této vyhrál hraničář Neithan. Když padla na město tma, rozšířily se zvěsti o chystaném útoku upírů a lykantropů. To byla chvíle, na kterou dlouho čekal bratr Gerald. Jeho plán byl nebezpečný. Chtěl sám ochutnat život upírů. Proto se vydal hledat jejich hnízdo. Já znavena a promoklá, zůstala ve městě. Z lesa se ozývaly strašné zvuky tvorů, které bych nikdy nechtěla potkat sama bez svých druhů. Zanedlouho se vrátil Gerald, který si nic nepamatoval, ani svůj původ. Byl spoután postříbřenými řetězy a spolu s obchodníkem Nordem a Haneesem jsme jej hlídali, snažíc se mu pomoct rozpomenout se na svůj původ a události, o kterých věděl jen on. Ze své noční pouti donesl totiž zajímavý předmět, záštitu meče Lavetaralu. Nakonec se přeci jen Gerald vrátil, i když moje důvěra v něj byla o trochu menší Boje proti upírům a vlkodlakům trvaly dlouho do noci a několik dobrodruhů při nich zahynulo. Dokonce i bratr Wolf byl zabit. Když byli nepřátelští tvorové poraženi, ve městě se opět začalo slavit. Bojovníci se chlubili svými trofejemi, obchodníci tím, kolik lidí ošálili, mágové, kolik kouzel nově poznali… Den 5. v červnu, Seč u Chrudimi Ráno nastal shon, neboť čas nás tlačil a bylo třeba mnoho artefaktů potřebných k rituálu sesbírat. Já byla mistrem Orinem určena k tomu, abych získané předměty schraňovala. Měla jsem proto kolem sebe vždy skupinku hraničářů, kteří mě chránili. Ale napřed v lese proběhla meditace hraničářů, kdy byl navrácen život Wolfovi. Mocné kouzlo mistra Orina mu vdechlo vzduch zpět do plic. Jakmile všichni byli připraveni, obcházeli jsme ostatní a vybírali ony předměty. Srdcí démonů jsme měli více, než bylo potřeba. To jedno přebytečné jsme chtěli směnit. Ale ještě, že jsem posečkali, neboť jedna skupina, snad samotných hraničářů, zradila nás a srdce démona darovali knězi Sethovi. Tím vyvolali krvavého démona. Ale toho jsem při svých poutí nezahlédla. Vím jen, že bránu neuzavřel. Svíci vlastnila kouzelnice Ilein, ochotna ji vyměnit pouze za záštitu a hrušku meče Levataru. My vlastnili pouze onu záštitu. Ani obchodníci netušili, kde by se mohla nacházet hruška. Proto jsme se rozhodli hledat prvně svatou hlínu. Našli jsme hrobku, která dříve patřila svatému muži. Ale při řeči s podivným hlídačem a i Geraldova snaha odvést nás od tohoto místa (chránil své nové druhy)), nás přesvědčila, že jsme na správném místě. Rychle jsme tedy sháněli další hraničáře, kteří by nám pomohli s tímto tvorem a s tím, co ukrývá uvnitř. Ghůlského hlídače jsme udolali kouzly a upíra v kobce zabili stříbrnými zbraněmi. S posvátnou hlínou jsme šli zpět do města. Ilein jsme přesvědčili, ať nám svíci dá jen za záštitu a nakonec souhlasila. Jednotlivé artefakty jsme sesbírali a rituál mohl začít. Kouzelnice Penelope uvnitř magického kruhu prováděla kouzla mi neznámé, ale když bylo po všem, brána se uzavřela a před námi se objevila blyštící se čepel meče. Poté začal velký boj o meč. Bylo třeba složit všechny tři části. Avšak po hrušce nebylo ani stopy. Lady Ilein ztratila svou vlastní vůli a bojovala na straně zla. Proti ní se postavila kouzelnice Penelope. Mnoho hraničářů šlo právě k ní. A proto jsem ve snaze zachovat rovnováhu mezi zlem a dobrem následovala Ilein. Boj to byl krutý. Ve válečné vřavě mnohdy zraňovali bojovníci své vlastní lidi. Zombie ovládané zlem pustošili řady nepřátel. Mne nakonec omráčil šíp a probrala jsem se až po boji. Od ostatních jsem se dozvěděla, že dlouho se bojovalo, než se všechny části spojily. Velké kouzlo musí být uvězněno v tomto meči, neboť mrtví vstávali, lidé posedlí démony a pokousáni nemrtvými byli opět zdraví. Nakonec přeci jen vše skončilo dobře a lid Lakriské říše si opět může žít své poklidné životy. Starosta spokojen, že opět je jeho pohraniční město v bezpečí, nešetřil chválou a mnohé bojovníky odměnil. Velmi se vyznamenali dobrodruzi pocházející ze severovýchodu, a tedy i já. S radostí jsme přijali veškeré pití nabízené nám jako odměna. Lakriské sklepy budou do další sklizně nejspíše prázdné… Ať jsem se snažila sebevíce, kratší to bohužel napsat nejde. Tímto se omlouvám těm, co jen čekali nějaké hodnocení. Ale tento LARP mě nadchl natolik, že bych něco takového nemohla udělat. Možná ze mě mluví nováčkovské nadšení. Každopádně tuto akci si budu pamatovat dlouho. K této hromadě chvály a uznání, pár drobností, které by se mohli vylepšit. - CP, které hráli zombie, byli úžasné. A když jsem je viděla poprvé po někom skočit, začala jsem sama zvažovat, zda mám útočit. Ale zároveň to bylo i nebezpečné. Měla jsem obavy, že je zraním svou zbraní. Proto se i špatně bojovalo. - Závěrečná bitva. Ten chaos, který zavládl! Nebylo vůbec jasné, kdo je na které straně. Možná by bylo dobré před bitvou, každé straně dát pásky na uvázaní kolem hlavy. - Nesmrtelní bojovníci při závěrečné bitvě. Několikrát jsem viděla hromadu lidí sekající jednoho a ten přesto i po tomto útoku přežil. Ale to by se spíše měli zamyslet hráči. Tyto tři drobné výtky, ale vůbec nezměnili můj názor na to, že tato akce byla nejlepší za tento rok, kde jsem všude byla. Moc díků organizátorům!!!

Komentáře 15.06.2005. 21:42

Blokáda

Milovník larpů a dřeváren měl možnost tento pátek vyzkoušet poněku odlišný druh zábavy - klasickou "skautskou" bojovku, pořádanou klubem Oikos (viz husitské bitvy). Hra začala okolo šesté hodiny, zúčastnilo se na třicet hráčů. Samotná blokáda spočívala v pašování všelikého zboží mezi šesti městy rozmístěnými rovnoměrně po obvodu hracího území (které bylo taka korát veliké - proplížit se mezi dvěma nejvzdálenějšími městy zabralo přibližně dvacet až třicet minut). Po hracím území se krom pašeráků pohybovali policisté, kteří jako jediní směli užívat baterku - jejich úkolem pak bylo pašeráky polapit. Hra se opravdu vydařila, trvala něco přes dvě hodiny a všichni se dosyta vyřádili. Doufejme, že takových akcí bude více!

Komentáře 26.02.2005. 20:27

Akrim: Měsíční kameny

V sobotu v šest ráno mě budí telefon a maří všechny mé naděje v to, že se aspoň jednou trochu vyspím. Byl to Ziridian, který mi začal nadávat za to, že je blbý počasí a vyhrožoval mi, že mě zabije, jestli se to nebude konat. To mě dokonale probudilo, a tak se ho snažil uklidňovat, ovšem v duchu jsem ho posílal do….však vy víte kam a svolával na něho všechny možný nemoci ( sifilys ) - ať už je jednou konečně pokoj. Po sedmý jsme konečně vyrazili naším autem a u benzínky vyzdvihli Zaka ( Ondru ) a Ciry. Mezi Litomyšlí a Strakovem mi zavolal Mordajrog, že na nás čekaj u kostelíka a že sebou kdyžtak máme vzít Morcanta, jestli ho někde neuvidíme. Morcanta jsme opravdu nikde neviděli, ale ostatní jsme ve Strakově našli. Čekal tu i Zir s Drirrem a několik dalších lidí. Ve Strakově jsme pak čekali na čísi zahradě ještě na několik dalších lidí. Docela mě potěšilo zjištění, že ostatní jsou z velké části většinou taky na 1. úrovni, takže nebudeme tolik slabí. Myslím, že jsme byli docela silná družina ( veteráni z mnoha bitev a jiných dřeváren se přece jen tak někoho neleknou  ). Bohužel nastal pak pravý opak. Odtud nás pak čekal pochod k hraniční lásce po asfaltovce kamsi za Strakov. Tady už čekal Světlušák a několik jiných lidí, a tak jsme vyrazili do tábora lapků. Ten museli zlodějové odemknout. Já teda ještě ne, protože jsem si neházel kostkou ani na základní vlastnosti postavy. Pak jsme si házeli kostkou na základní vlastnosti postavy. Vcelku se mi dařilo, nejvíce ovšem na šikovnost, kdy po přičtení svého bonusu jsem se dostal na výsledné číslo 9. Což je ovšem výchozí informace pro postřeh, takže jsem měl postřeh 16. Můj základní počet životů byl 6. Myslel jsem, že je to dost a bude mi to stačit na dlouhý boj, ale potom po zásazích za tři od magických zbraní jsem se hodně rychle vyvedl z omylu. Konečně jsem vyzkoušel pěstní štítek v souboji z Ciry a zjistil jsem, že s ním vykryju jen velmi málo nebo nic. Já jsem spíš na delší meče. Vzal jsem si tedy dýku, ale hned po první pořádné ráně přes prsty jsem usoudil, že si ji raději nechám na podřezávání ( kvůli tomu jsem si ji taky vyrobil )), protože v Akrimu podřezání odebere absolutně všechny životy. Celá hra spočívala v podstatě v tom, že na určitých předem známých místech v určitý předem známý čas je schován měsíční kámen, který se může vyzvednout. Ten se však může vzít pouze s pomocí Sorellů, pro které se před začátkem hry měli vypravit zvědi. V našem případě samozřejmě já. Po velmi prudkém klesání jsme došli do údolí k rybníku ( zjistil jsem, že jsem tudy už párkrát jel se Zebroušem na kole ). Pro Sorelly jsme museli vlízt dovnitř do hráze. Už teď jsme byli dost zaprasený od bahna, a tak se mi tam ještě přes víc zabahněný žebřík z kovových drátů nechtělo. Vlez tam Mordajrog, který mi jeden Sorell přinesl výměnou za to, že jsem mu podal šavli. Vcelku dobrý obchod . Čekal jsem mnoho, ale s tím, že se budu brodit uvnitř hráze rybníka po paty ve vodě jsem teda vůbec nepočítal – pořád je lepší si na to sehnat lidi. Po návratu do tábora jsem rozvrhl následující taktiku: Půjdeme vybrat hraniční hlásku a obloukem přijdeme přes les k hraničnímu dolu, kde byl v 10:00 první měsíční kámen. Kolem posedu jsme nenašli absolutně nic kromě použitých kondomů, toaleťáku a odpadků. Nepomohlo, ani když jsem vyšplhal nahoru . Pak jsme přes les opět sešli do údolí, ale hraniční dol jsme vůbec nenašli. Hrací plocha byla teda dost velká a my jsme měli navíc nevýhodu, že jsme to tam vůbec neznali. Šli jsme kousek po cestě až skoro k rybníku. Kousek nad ním jsem uviděl na stromě něco bílého, tak jsme tam sešli. Byla to obálka zajištěná pastí. Při testování jsem získal 13, zatímco na zadní straně pasti bylo 11. Kdyby se to spustilo, bylo by to dost nepříjemný, protože by mě to pravděpodobně zlikvidovalo ( nějaký jed zabraňující spánku a odečítající životy během dne ). Byly tam peníze, dvě perly a několik lektvarů, ale bohužel to bylo celý dost rozmočený. Na protějším stromě byla krabička s měsíčním kamenem. Místo nebylo nijak popsáno a my jsme vůbec netušili, že jsme v bažině, kde se kámen může vybrat až v 15:00. Bylo mi to hodně divný, ale pokračovali jsme dál v cestě na protější svah. Nahoře jsem si uvědomil, že mi Mordajrog se Světlušákem říkali, že bažina je hned u Sněžnýho jezera, takže jsem vzal kámen a vrátil ho na místo. Když jsem se vrátil nahoru, ostatní mi řekli, že viděli cizí družinu na naší cestě k vlčí jámě. Pokračovali jsme po cestě a připravili se na boj. Oni se před náma schovali za stromy, ale byli vidět absolutně všichni. Ve vlčí jámě žil kdysi vlkodlak, který byl nadán kouzelnou mocí. Podle mapy jsem ostatní navigoval a nakonec jsme to našli. Ziridian tam samozřejmě musel okamžitě skočit, čímž na sebe uvalil proletí. Musel tam 15 minut zůstat. V 11:00 měl být další kámen u Morganova stromu. Vyrazili jsme se Zakem na průzkum a hledali jsme to. Nic jsme nenašli, protože celá ta oblast byla dost velká a osamělých stromů tam bylo hafo. Ovšem chvílema jsme zaslechli někoho hulákat, ale ve dvou jsme nechtěli pokoušet osud. Vrátili jsme se pro ostatní a vzali to poklusem zpátky. Hrozně dlouho jsme to hledali, ale vůbec jsme nic nenašli. Kromě dřevorubce. Drirr: ,,Hele, támhle je někdo se štítem…“ všichni jsme popadli zbraně a přikrčili se. Zak: ,,Hovno, to je ňákej chlap.“ Já: ,,Já nic nevidím, kde?“ i přes svý brejle jsem napůl slepejš. Drirr: ,,Říkám, že je tam někdo se štítem!“ poměrně vzteklým tónem. Šli jsme to obhlídnout zblízka a byl to dřevorubec. Rozhodli jsme se, půjdeme pro kámen ( 12:00 ) do dolu mrtvého muže, který byl po cestě údolím někde na kraji Strakova. Opět jsme seběhli do údolí a šmajdali po cestičce po proudu potoka: Zak: ,,Hele mlok.“ Drirr: ,,Prej sou jedovatý.“ Zir: ,,Kde?“ Já: ,,Já nic nevidím.“ Ciry: ,,Támhle v tý zátoce.“ Já: ,,Áha! No jó…to je přece mlok!“ Nedaleko lesíka, kde měl důl bejt, jsme uviděli prchat tři nebo čtyři postavy. Byli to jiný dobrodruzi. Omylem jsme to místo přešli a šli na něho zezdola. Tam jsme uviděli tři přikrčený Varagy a fotografku. Zak: ,,Oni se asi fotografujou“ ve skutečnosti nás pozorovali a mysleli si, že je nevidíme. Kousek nad nimi byl důl. Vlezl jsem tam sám, ale to už na nás zaútočili. Nebyli ovšem tři, protože za těmi třemi se tam schovávali další tři nebo čtyři. Došlo ke krátkému boji. Zabili nám Ciry a Ziridiana. Já, Zak a Drirr jsme se zachránili úprkem. Kus dál nás dohnala Ciry i Ziridian. Ten byl pouze zajat a byl propuštěn, když odevzdal svůj majetek. Ciry byla skutečně mrtvá. Potkali jsme další družinu, se kterou jsme se dohodli, že si navzájem pomůžeme. Oni šli přímo, zatímco mi napadli nepřítele z boku. Navíc se tam odkudsi vyloupla ještě Světlušákova družina a došlo k dost chaotickýmu boji, kdy se do nás pustila i spřátelená družina. Všechno korunoval rudý kouzelník Zeulg, který měl nezranitelnosti a sekal tam do nás dle libosti: Já: ,,Zásah!“ Zeulg: ,,Křup!“ Já: ,,?“ Zeugl: ,,Křup!“ Já: ,,Hovno…fakt?“ Zeulg: ,,Jo, jsem nezranitelnej.“ Já: ,,Aha, takže já se pomalu vzdálím…“ Následoval velmi rychlý strategický úprk z dosahu toho rudého ďábla. Nakonec se ohnisko boje odsunulo mimo důl. Vlezli jsme tam s Drirrem, ale po okraji skály nad námi nepříjemně kroužil Morcant. Krabičku s měsíčním kamenem jsem objevil téměř okamžitě. Zeptal jsem se Drirra na čas: Drirr: ,,Ještě deset vteřin.“ Já: ,,Můžu?“ Drirr: ,,Jo, už jo“ Já: zatím jsem vyndal obsah krabičky a schoval ji hluboko do své zlodějské dlaně. ,,Tak jo, teď rychle pryč.“ Drirr: ,,Tak ještě deset vteřin počkej.“ Sebrali jsem rychle ostatní a vyrazili úplně na opačnou stranu a pak zpátky, abychom zmátli případné pronásledovatele. Neustále jsme čekali pronásledování a chvílema jsme klusali až do tábora lapků, ale nic. Nakonec jsem tam byli první. Začali jsme se občerstvovat, svačit a vůbec jsme přemýšleli, co s tak pěkně načatým dnem. Zatím nám umřela jen Ciry. Pak se do tábora začali sunout ostatní. Řešil se nějakej problém ve smyslu, že ty nesmrtelný kouzelníci a bojovníci, co na nás útočili, nebyli tak úplně nesmrtelný – údajně na ně mají učinkovat magický a vrhací zbraně? Docela nás potěšilo zjištění, že si můžeme v táboře nechat všechny herní předměty, takže nehrozilo, že nás o ně někdo obere, až nás zabije. Měli jsme docela dost peněz, pár lektvarů, ty dvě perly a měsíční kámen. Přemýšlel jsem, co s ním. Elfík Ziridian ho na mně zatím mámil, protože ho chtěl stejně jako ostatní elfové vrátit do lůna přírody. Já ho zas chtěl prodat za co nejvíc, nebo ho jinak zpeněžit, aby z toho byl co největší užitek. Ciry zatím nad zapáleným ohněm vařila v ešucáku žaludy, aby tak získala mágy ( nebo maggi???  ). Začal jsem pomalu ostatní připravovat na to, že budeme muset za chvíli vyrazit do opuštěného tábora, který se nacházel někde o kus dál na tom samém svahu. Mátly nás opět nezakreslené cesty, nakonec však pomohla náhoda, když jsme uviděli v jednom lesíku stát čtyři dobrodruhy: Zak: ,,Hele, támhle stojí tamta družina.“ Já: ,,Hm…já nic nevidím.“ S jistotou, že to bude tam jsme se tam vypravili. Moc jsme bojovat nechtěli, ovšem oni dělali jakoby nic stáli kousek od jámy, kde byl kámen, zatímco já zuřivě přehraboval haldy jehličí na místě, kde byla prázdná obálka, abychom to pak v jednu vzít a zmizet s tím do tábora. Když odbyla jedna, bylo pozdě, protože jejich druid vzal krabičku s kamenem a odletěl kamsi daleko do lesa. Oni na nás zaútočili, abychom ho nemohli pronásledovat. Během boje se všichni přesunuli o kus dál a já se najednou ( ani nevím jak ) ocitl kousek za zády jejich kouzelnice Avriely. Právě sesílala na Ziridiana skákavost, tak jsem ji nechal, ať ji na něho sešle  a připlížil jsem se k ní zezadu. Kdybych využil schopnost zákeřnost, dostala by to za dva. Když už jsem se napřahoval, uvědomil jsem si, že ji vlastně můžu podřezat a bude mrtvá hned. Přišel jsem až úplně k ní a podřezal jsem ji: Já: ,,Podřezání.“ Avriela: ,,Za kolik?“ Já: ,,Jak za kolik?“ Jak jsem měl vědět, že nečetla pořádně pravidla? Avriela: ,,No za kolik to mám?“ Já: ,,Za všechno.“ Už mi svitlo . Avriela: ,,Jak za všechno?“ Já: ,,No přece za všechno.“ Avriela: ,,A to jde?“ Já: ,,Jo, proč bych to jinak dělal?“ Tomu říkám rozhovor na úrovni . V tu ránu byla protivníkova družina oslabena o 1/3 svých sil a o magii. Sice měli pořád kouzelné meče, kterými dávali za 3, ale už neměli šanci. Netrvalo dlouho a zabili jsme je. Dostal jsem sice jeden zásah za 3, ale ještě mi 3 životy zbyly. Dostali jsme od nich spoustu lektvarů, ale to už se sem řítili Varagové: Zak: ,,Bacha, jdou sem Varagové!“ Já: ,,Já nic nevidím…“ Drirr, Zak a Ciry, je ( mrtvoly ) okradli a oklikou vzali roha do tábora, zatímco já se Ziridianem jsme běželi ještě dál do lesa ulovit druida Zir: ,,Támhle jsem ho viděl utíkat…“ Já: ,,Já nic nevidím, kde?“ Druida jsme nenašli, ale zato jsme potkali bloudícího Mordajroga, který se k nám přidal a stěžoval si na to, že ještě nikoho nepotkal a nevěděl o tom, že jeho družina přepadla tu naši. Vrátili jsme se do tábora, kde si Drirr lámal hlavu nad spoustou našich lektvarů, zatímco se Ciry oživovala, protože opět neutekla. Bohužel jsme zjistili, že nám chybí část pravidel k alchymistovi a tudíž nevíme, co jednotlivé lektvary jsou. Přemýšleli jsme to udělat metodou pokusů a omylů a pár jich vypít, ale nakonec z toho sešlo, když nám druhá alchymistka slíbila, že nám pomůže, když na ni chvilku počkáme. Samozřejmě že se nevrátila, protože šli pro kámen do vlčí jámy. Spojili jsme se s družinou, kterou jsme právě u opuštěného tábora pobili a vyrazili jsme k vlčí jámě společně. Když jsme se s velkou námahou vyšplhali do kopce, už nás tam čekali, dvě ostatní družiny se proti nám taky spojili ( Varagové + Světlušákova družina ). Za pár minut měla být jedna a Světlušák kamsi zmizel. Mysleli jsme, že šel pro kámen a že zamíří obloukem k táboru, a tak jsem já, Drirr a ještě zloděj z druhé družiny mu šli zkřížit cestu. Šíleným tempem jsme seběhli dolů a pak se vyškrábali do kopce. Chvíli jsme slyšeli i nějaký hlasy, a tak jsme pospíšili k táboru, kde nebyl nikdo kromě kameramanky. Čekali jsme tam, až tam teda někdo přijde. Drirr si lehnul na zem: Drirr: ,,Ale že je dneska krásný počasí.“ Během několika vteřin po jeho slovech začal déšť, který se nás držel až do konce hry . Čekali jsme snad půl hodiny a podezřívali jsme ostatní, že na nás ušili boudu a že se nám z nějakýho křoví v okolí smějou. Pak přišel jeden ze spojené družiny s léčit, který nám řekl, že se to vyřešilo soubojem, který on prohrál a že ostatní se přesunuli k bažině, kde má být v 15:00 předposlední kámen. My tři, co jsme hlídali u města jsme se tedy přesunuli k bažině. Na jedné straně bažiny byli naši, na druhé na kopci v lese druhá strana. Rozvažovali jsme nějakou rozumnou taktiku, ovšem mému návrhu, abychom tam těsně před třetí vlítli a udrželi je od kamene do 15:00 a utekli s ním, se nedostalo ohlasu. Nakonec jsem si tam šel provokativně sednout na pařez a čekal jsem, že to nějakej skřeťák z Varagu nevydrží a vrhne se na mě, ovšem zapadne po kolena do bahna. Nemusel jsem čekat dlouho, protože ze kopce seběhl Morcant s Mordajrogem, ovšem před bažinou se bohužel zastavili a přemýšleli dost dlouho, co dál, než je napadlo ty kaluže o dva metry dál obejít. To už jsem zase já na nic nečekal, protože při pohledu na žluté proužky na jejich zbraních mi napadlo, že budou mít útok minimálně za dva. S ostatními jsme pak přemýšleli nad tím, jak sebrat kámen a nenechat se pobít. V 14:57 oba oddíly seběhli do bažiny a dělil nás jen potok. Rozpoutal se zuřivý boj. Podařilo se mi proniknout bokem na jejich stranu, protože jsem se chtěl dostat ke kameni, ale Mordajrog ho vzal dřív. Rozpoutal se poměrně prudký boj. Měli samozřejmě skoro všechny zbraně očarovaný a Zeulg na sebe seslal nezranitelnost. Ovšem jsme je celkem zatlačili, i když ne nadlouho. Útočil jsem na ně z boku a pár zásahů jsem rozdal. S tím krátkým mečem jsem měl hrozný problémy s bojovou vzdáleností, protože jsem nebyl na tu délku zvyklý . Pěstní štítek v druhé ruce mi byl na dvě věci. Ovšem až do chvíle, kdy na mě jejich alchymistka seslala nějaký ošklivý kouzlo, který mi ubralo 2 životy a pak přišel sousek s jedním z jejich válečníků, který měl za 3. Už teď to vypadalo dost bledě a rozhodně jsem usoudil, že mi ta půlhodina zkušeností nestojí za to, abych padl v tomto prohraném boji. A tak, když se na mě vyřítil nezranitelný Zeulg, jsem na nic nečekal a vzal jsem nohy na ramena. Chtěl jsem to celý obejít po hrázi. Když jsem se dostal na cestu, už tam byli i o kus dál nad bažinou naši, kteří buď živí ustupovali, nebo se jako mrtvoly vraceli rezignovaně do tábora. Já se tam taky vrátil. Opět se mi podařilo přežít, takže jsem se rozhodl, že dnes už umřít nechci a budu s ostatními manipulovat a intrikovat. Poslední kámen měl být na ,,včelí stezce“ nedaleko tábora. Prohledávali jsme okolí opravdu důkladně, ale nic jsme nenašli. Možná to bylo tím, že kámen byl v půlce cesty k hraniční hlásce, a tak daleko jsme nehledali ( pátrali jsme spíš v okolí takových 50 metrů od tábora ). Nakonec přišel jeden dobrodruh, který nám řekl, že ho našel, ale nemohl ho vzít, protože nemá Sorell a že nám ukáže, kde je. Cestou jsme se dozvěděli, že všichni elfové, hraničáři a rudý kouzelníci se vzpouřili a chtějí kameny pro sebe. V lesíku poblíž včelí stezky se schoval do stromu druid se třemi kameny a nebylo možno ho odtamtud dostat. Byli tam všichni, kdo nebyli elfové kromě naší družiny. Mordajrog mi řekl, abych druida hlídal, kdyby se náhodou pustil. Ovšem já jsem se ho zeptal, jestli mi dá kámen, když mu pomůžu utéct. Bohužel mě slyšela cizí alchymistka a s mečem v zádech jsem musel dělat hodnýho kluka a spojence proti elfům. Zloději natáhli kolem stromu rezontonující sítě, aby druid zemřel, kdyby ze stromu vylezl. Pak už jsme ho nemuseli hlídat. Přišla i zbylá část naší družiny a usnesli jsme se, že budeme bojovat proti elfům. Ziridian jako elf chtěl být také námi, což bylo velmi podezřelé . Zatím se rozebírala taktika, protože ačkoliv nás bylo víc, oni měli samé lidi ovládající ve velké míře magii a nezranitelnost. Vydal jsem se na ,,průzkum,“ i když ve skutečnosti jsem šel omrknout, na čí straně bude více výhod. Strana protivná se shromáždila v táboře. Byl tu i Zeulg. Já: ,,Ale dyť ty nejseš elf, ne?“ Zeulg: ,,Jsem.“ Já: ,,Ses posral, ne?“ Zeulg: ,,Mě to taky mrzí, musel jsem okrást celou naši družinu o kameny, ale zas je za to herní čas navíc.“ Já: ,,Fakt? Víš, on je ten druid uvězněnej ve stromě a když se pustí umře, co vy s ním chcete dělat?“ Zeugl: ,,Tak on je ve stromě? Já bych ho tam nechal.“ Já: ,,Tak víš co? Naše družina bude jakoby proti vám a až tam přijdete, zaútočíme na ně zezadu. A druida vysekáme ze stromu a vezmeme mu kameny.“ Zeulg: ,,To by šlo.“ Za chvíli jsem už mluvil se Světlušákem. Já: ,,Oni jsou za pomáhaní elfům nějaký herní zkušenosti?“ Světlušák: ,,Jo, ale jen pro elfy.“ Já: ,,Aha, tak já jim jakoby slíbil, že vás přepadneme zezadu až zaútočej, ale přitom vás nepřepadneme, protože to bude past na ně.“ Světlušák: ,,To by šlo. Takže ty děláš, jakože nás zradíš a přitom zradíš je?“ Já:,,Hm, ještě jim jdu říct, že jim teda pomůžeme.“ Nemusel jsem jít daleko, protože se už plížili lesem k nám. Já: ,,Zeulgu, naše družina to teda bere, pomůžeme vám, až zaútočíte.“ Zeulg: ,,Tak jo.“ Já: "ale mám jednu podmínku" Zeulg: ,,Jakou?“ Já: ,,ZDARMA špunty do prdele…“ Pokud se v tom čtenář této recenze začíná ztrácet, obě strany si mysleli, že jsme naslibovali pomoc té druhé a přitom ona ví, že ta druhá strana jako ví, že jakoby pracujeme pro tu druhou a při boji jim vpadneme do zad. Ve skutečnosti jsem měl v plánu přidat s k elfům, ale držet se stranou. A až by boj skončil, pobili bychom vítěze a odstranili pasti ze stromu a vysvobodili druida oplátkou za jeden měsíční kámen. Všechno by to možná dobře dopadlo, kdyby Ziridian nebyl pitomec a celý to nezkazil. Protože když se k sobě obě strany přiblížili a začali se dohadovat, přizabil zezadu Drirra a zběhnul k elfům a řekl jim, že na ně chystám lest a že se k nim nepřipojím. V tu ránu se rozpoutal boj a já si stoupnul stranou, protože pak začali bojovat elfové i proti sobě. Zak s Ciry bojovali proti elfům, Ziridian u elfů a já a Drirr jsme stáli bokem a pozorovali boj dvou elfů mezi sebou. Už jsem vážně nic nechápal. Ovšem pak došli oba elfové k zajímavému zjištění, že jsou vlastně spojenci. Hra měla končit v 17:00. Do té doby se snažili ostatní udržet proti elfské straně strom s druidem. V posledních vteřinách boje jsem trošku prohnal zraněného Zaka s jedním životem. Druid se v posledních vteřinách pustil a kameny si vzal jeden proti-elf, který nebyl ovšem proti-elf, ale tajný zrádce, takže kameny v 17:00 drželi elfové a hra skončila. V táboře lapků se ještě řešily různý věci a pak se pomalu vyrazilo domů. Bratřík nás vzal do Strakova v nákladovém prostoru pickupu, takže jsem tam byli za chvíli a všichni. Rozloučili jsme se ještě s Drirrem a šli vyhledat auto. Pak jsme se zdrželi ještě u nějakých Staňkovic známých ve Strakově na čaji. Doma následovala vana…teplá večeře…a další čaj . Závěrečné hodnocení: Naprosto skvělá akce! V podstatě nemám, co bych vytkl, akorát možná to, že nás tam bylo málo. Obzvláště se mi líbí nápad, že všechny lektvary, peníze a jiné herní předměty zůstávají do dalšího pokračování. Musím vyjádřit poděkování Světlušákovi a všem ostatním, co se na přípravě této akce podíleli. Příště rozhodně chceme jet znovu!

Komentáře 26.02.2005. 20:01

Moirie : Neznámá země 2004

I. Moirie: Neznámá země – 17. 4. 2004 Jakožto od hlavního organizátora tahle recenze nebude zrovna nejkvalitnější, protože jsem neměl možnost příběh a děj prožívat jako hráči, ale dělal jsem ho. Ovšem zase jsem viděl v podstatě do všeho. Moirie č. I. byla ve své první fázi tažení, v druhé ( hlavní ) svět. Byla vyhlášena pět dní předem, takže zase takový čas na přípravu nebyl. Byl to spíš takový testovací ročník, ale myslím, že dopadl nad očekávání dobře a že jsme se všichni bavili ( hlavně my organizátoři jsme byli po konci tak umlácený jak sedláci u Chlumce  ). Bohužel jsem spoustě lidí dal vědět už hodně pozdě ( Errikson )), takže se nedostavili. Nebo neměli čas ( viz. Boss ). Ovšem podle mých výpočtů by se dala I. Moirie hrát i ve třech lidech, ale za moc by to nestálo. Nakonec se nás sešlo celkem dost. Já, Morfred, Zak, Kryštov, Ziridian, Drirr, Pavla (  ) a její kamarádka. Nakonec jsem rozhodl, že organizátora se mnou bude dělat ještě Zak. Ziridian měl být dobrodruh. Sraz byl v 9:00 u našeho domu. Nakonec tam všichni dobloudili. Nejdříve jsem stručně vyprávěl příběh a pak jsem jim dal glejty s jejich povoláním. V případě I. Moirie to bylo jediné univerzální povolání Bohatýr. Vysvětlil jsem dobrodruhům, jak si mají z dvou provázků a dvou klacků postavit loď a řekl jsem jim, jak dlouho mají počkat. Tvrdili, že nejsou blbý a že to chápou, ale jak se ukázalo, byli blbý a nechápali to . Se Zakem jsme tedy šli napřed. Kousek nad rybníkem jsme vybalili pirátskou vlajku a postavili svou vlastní pirátskou loď. Uvázali jsme si na hlavy pirátské šátky. A to už se blížili dobrodruzi. Samozřejmě že žádnou loď ani neměli a Drirr kolem nich lítal vzduchem, protože jsem mu povolil nějaká lehčí kouzla, která si vymyslí. Tenhle první boj bohužel za moc nestál, protože na lodi jsme byli jenom my a oni z té jejich ,,na zemi“ pořád chodili ven, takže se vlastně stejně všichni utopili a museli by to jít znovu. Nakonec jsem potopil naši loď já se slovy, že se radši potopíme sami, než oni nás. Jako tonoucí pirát jsem jim ukázal cestu k pevnině a oni mě dorazili šípem. Opět chvilku čekali a my se zatím přesunuli k pevnině, kde jsem se převlékl za věštce Pyrgia a sednul si v pobřežním rákosu a mlází na skácenou kládu. Zak byl zlý mág, který mě tam mučil. Měl kouzla ( která stejně nepoužil )), štít a obouruční kladivo.Dobrodruhům trvalo celkem dlouho, než ho porazili. Pak museli opět asi deset minut čekat, protože mělo přijít finální zastavení na jejich cestě. Byli sice už v Moirii, ale potulovali se pobřežní mělčinou a lesem. Jako Pygrius jsem jim slíbil, že jim ukážu cestu na místo, kde jim ,.bohové určili město postaviti jest.“ Pygrius byl v I. Moirii zástupce Pána Osudu. Přeběhli jsme přes potok a ze dvou klád tam postavili lávku. Rychle jsem běžel ještě do herního území umístit herní předměty, protože jsem to den předtím kvůli dešti nestihl. Zakopal jsem ,,Znamení milenců dávných“ a schoval artefakty ,,pod břehem převislým“ a ,,říčkou kmeny zakrytou“ a vrátil se k Zakovi. Měli jsme být dva obři hlídající lávku. Bohužel jsem si navlékl na triko, mikinu a kostým kroužkovou košili, kterou mám na míru, takže mi byla tak těsná, že jsem se tam pomalu ani nemohl hýbat. Na hlavu jsem si dal na černo nabarvenou přílbu. A do každé ruky obouruční meč. Zak měl opět štít a obouruční kladivo. Dobrodruzi skutečně dorazili, ale přecházet přes lávku se jim vůbec nechtělo, protože by byli sraženi do potoka. Nakonec jsme jim uvolnili plochu u nás, ale okamžitě jsme je zahnali zase na druhý břeh. Nakonec jsme tam za nimi přešli. Chvíli jsme bojovali a zatlačili je na náš břeh. Dobrodruzi začínali být dost unavený a poraněný, tak jsme postupně oba umřeli… Opět jsem se zjevil jako Pyrgius a skrz ,,bažiny zlé Eechetiků plné“ jsem je zavedl na místo, kde jsme postavili takovou menší osadu – vesnici. Hned u řeky. Tímto činem ovšem dobrodruzi probudili nemrtvé ,,z dávné mohyly nedaleké“ ( já a Zak ) a osada byla jimi napadena. Ovšem zvítězili. Zde skončila prví fáze I. Moirie, tedy tažení a začal svět. Družina dobrodruhů nyní v podstatě přestala existovat a šel si každý sám za sebe. Dostali zkušenosti za předešlou část a mohl začít svět. Opět zahalen v bílý druidský šat jakožto Pyrgius jsem jim zadal I. quest: ,,Jest jedno místo, kde dva dávní milenci jako stromy navždy spolu spjati jsou. A tam jest znamení. Kdo mi ho přinese, dostane se mu odměny. To znamení jest zakopáno pod patou milenky svého druha objímající. Jest to nedaleko dvou mohyl a hranice hvozdu tajemného.“ Dobrodruzi se vydali tedy hledat a to ve složení Morfred s Kryštofem a Drirr se Ziridianem. Dlouho se nic nedělo, pak jsme je poslali na správný směr a Zak vyrazil do lesa jen s lukem a šípy jako lesní skřet. Ovšem Ziridian a Drirr ho ubili. Zatím jsme se my ve městě museli rozloučit s naším dámským doprovodem ( FŇUK! )), který nás opustil kvůli sobotnímu obědu. Nechali jsme vařit dobrodruhy ve vlastní šťávě ještě pět minut a trochu jsme si odpočinuli. Pak si Zak vzal opět luk a šípy jako lesní skřet a na mě jsme navlíkli kroužkovku, zakův kyrys a helmu a byl jsem skalní obr. Jako zbraně jsem měl obouruční kladivo a štít. Vyrazili jsme přes bažiny. V lese ,,nad hvozdem tajemným“ se nám snažili skovat za stromy Ziridian s Drirrem, ale trošku jsme je odehnali a pokračovali dál. Došli jsme k místu, kde mělo být Znamení zakopáno a zjistili jsme, že zem je tam rozhrabaná a někdo tam už kopal. Později jsem se dozvěděl, že to byl Drirr. Kopal na úplně samém místě, ale Znamení nenašel. My jsme ho ovšem vytáhli a vzápětí jsme museli odrazit Kryštofa s Mofredem. Ustupovali jsme dolů k ,,doupěti Odulově.“ Všichni dobrodruzi nás stále pronásledovali a útočili na nás, kteréžto útoky jsem hravě odrážel ( nikomu nedošlo, že jsem nezranitelný po celém těle díky kyrysu a kroužkové zbroji a nemám obrněné jedině nohy )), zatímco Zak mě podporoval střelbou. Na konec u ústí ,,říčky z bažin“ do řeky Zaka zabili a mě nakonec taky, protože na to útočení na nohy konečně přišli. Pak se servali o Znamení ještě mezi sebou, ale nakonec mi ( Pyrgiovi ) ho odevzdal Drirr a dostal za to 15 zkušeností. Nyní jsem zadal quest najíti artefakty pod břehem převislým na druhé straně řeky. Zatímco Morfred s Kryštofem je našli a byli vzápětí obráni od Ziridiana, Drirr si díky schopností stavět zdi postavil nedaleko města svou čarodějnou věž. Zatím po ploše začal pobíhat Zak jako druid ,,Panasonix“ a sliboval, že prozradí, kde je schován další velmi vzácný artefakt, když uhodnou odpověď na hádanku: ,,Má to dvacet-dva nohou a dvě křídla, co to je?“ Nakonec na to přišel Ziridian ( fotbalový tým )), ale popis cesty slyšeli všichni. Morfred s Kryštofem šli artefakt hledat a Zir s Drirrem na ně čekali, aby je mohli oloupit. Já a Zak jako duchové artefaktu jsme se přesunuli za Morfredem a Kryštofem, a když si ho nasadili, slíbili jsme jim ochranu před nepřáteli. Bohužel nám pořád utíkali, nakonec jsme je ale před Drirrem a Ziridianem ubránili. Zak zatím potřeboval na ,,velkou“ a odešel do nedalekého lesíka. Tam ho ovšem v tom nejlepším šel nějakej kluk. Zak si myslel, že je to někdo z nás a řekl mu: ,,Vyser se na to!“ Chlapec utekl. Zřejmě to pochopil jako oplzlý návrh. A to se pořád divíme, proč se nás všichni bojej . Pak jsme zadali odpočinkový quest vykopat v okolí deseti metrů od města dračí vejce. Ten kdo ho sní, má natrvalo + 4 životy. Vejce bylo zabaleno do pytlíku a bylo z čokolády . Nakonec ho našel Ziridian, ale ostatní se na něho vrhli jako vosy a zabili ho. Morfed s Kryštofem se nakonec opevnili v osadě před Drirrem a stačili vejce sežrat dřív, než se na ně dostal. Jelikož ho snědli ale dva, měli každý jen + 2 životy. Převlékl jsem se za laň. Měl jsem jen jeden život a zlatý ocas . Ostatní mě museli chytit a dovést k Pygriovi. Nesměli mě ovšem zabít, takže tady se zbraně používat nedali. V okolí osady jsem mezi nima několik minut kličkoval až je to přestalo bavit.. Vererána z okresního 4,5 kilometrového přespolního běhu by stejně nechytili, a tak jsme se nakonec nechal chytit, jako že jsem si poranil koleno. Dotekem Pygriovým jsem se proměnil v dědice království dávného Moirijského Parcenzorfa, který ovšem odešel na Svaté místo Řádu, aby se vyzbrojil. O tom, kdo ho tak zaklel, se nezmínil. Odešli jsme se Zakem kousek od města, kde jsem ho všude možně obtočil toaleťákem, aby vypadal jako mumie. Tato mumie povstala z mohyly, aby zlikvidovala lidi. Měla schopnost vyvolávat ze země nemrtvé, takže když se do ní dobrodruzi pustili, vyvolala mě a já se do nich pustil zezadu jako nemrtvý. Vyvolala mě takhle několikrát, než Ondru napadlo, že by moh taky umřít. Mimochodem skvěle zaimprovizoval způsobem, že si ze sebe strhl kus toaleťáku a obtočil s ním sekyru, aby si tím prohnilým kusem zvýšil útok + 1. Nakonec byla mumie po ztrátě celého svého obvazu ubita. V bažině ( mimochodem je tam v podstatě opravdová bažina, ne jen vymyšlená – no, bažina, spíš takové mokřisko, ale abyste se propadli po kotníky to stačí ) jsem položil artefakt moci. Ten měl hlídat Zak jako Eechetik – zlý bažinní démon, který se může chvilkama zneviditelnit. Morfred s Kryštofem tam neprodleně vyrazili, zatímco já se opět převlékl do brnění a vzal si Zakův štít + mojí obouruční katanu Geralt a jako vyzbrojený Parcenzorf jsem začal smlouvat se Ziridianem a Drirrem. Nakonec se pod mé velení pokořili za mírné ústupky a my jsme vyrazili pro artefakt. Sotva jsme přišli do bažiny, tak Kryštof s Morfredem utekli, protože artefakt našli. My jsme tedy museli vyrazit za nimi. Zklamaný Zak si jako Eechetik moc nezabojoval, a tak vyběhl z bažin a začal lítat po herní ploše jako meluzína. Zatímco se ho Drirr a Zir snažili zabít, oblehl jsem Morfreda s Kryštofem v osadě. Nechtěl jsem je zlikvidovat, a tak jsem jim slíbil život za artefakt moci, který by jim mezi námi byl stejně na hovno. Nakonec mi ho dali. Kryštof s Morfredem pak vyrazili na druhý břeh postavit si naproti osadě v hustém lesíku na kopci svou vlastní osadu. Bylo celkem už dost hodin ( asi jedna? )), a tak jsme to ukončili. Brzy bude pokračování, které začne v podstatě stejně jako tento díl, protože dobrodruhů v Moirii je málo… a co je nejhorší – nemají tam žádné róby… Akci bych hodnotil dost pozitivně a myslím, že byla i mnohem lepší, než Moravský pole. Teprve tady jsme se v podstatě mohli pořádně vyřádit a zneužít našeho hereckého nadání a smyslu pro improvizaci – neb úkoly pro I. Moirii byly vymýšleny večer předtím, takže se stejně nic jiného dělat nedalo. Musím vyjádřit obdiv Zakovi za jeho skvělé organizační schopnosti.

Komentáře 26.02.2005. 19:57

Ovčina podle Stáni

Roku 332 bylo vybojováno velké vítězství, po mnoha letech strachu, hladu a strádání budou moci ti, co přežili, zasít svá pole a doufat v poklidnou úrodu. Od těch dob, co Polaris - věrná pomocnice ušlechtilé Nenneke objevila pramen vody, jenž podle dávných legend měl křísit mrtvé, a dala z něj napít umírajícímu císaři a sjednotiteli království Alrikovi I., se věci nepřestaly dít. Císař Alrik sice vstal z mrtvých téměř nezměněn, ale smysl jeho dalšího bytí byl jiný. Rány, které mu Noldo způsobil, byly hluboké a všechna krev z nich vytekla a suše opustila jeho tělo navždy. Podivné kouzlo černé vody vzkřísilo tělo, ale aby mohlo žít, potřeboval proměněný Alrik lidskou krev. Probudila se v něm nelidská posedlost a na svou počest si sám uspořádal krvavé orgie, plýtval lidskou krví a proléval ji hrdlem, jako jiní pijí víno. Mnohokrát se jej Noldo pokoušel znovu zabít, žel bohu nebylo to možné, upír se při zásahu stáhl, naoko zemřel, aby se vzápětí odněkud zase vynořil. Upíra není snadné zabít, ale proti silám zla mají síly dobra své zbraně a tak stvořily protektora. Však znovu třikrát běda, proradný upír protektora zabil a v záchvatu své dobrosrdečnosti mu obětavá Polaris v naivní víře v dobro, které koná, dala napít vody ze stejného pramene jako dříve Alrikovi. Po třetí přispěchala Polaris na pomoc s proklatou vodou k tělu samotné Nenneke. Nenasytný Alrik, na jehož drápech schla její krev, se už těšil, jak ji bude mít po svém boku. Měl před sebou věčný život, ale osud mu nepřál, bylo toho už dost. Na rohanských pláních v hluboké trávě byl před několika lety počat chlapec, kterého ve snech pronásledovala podivná stvůra. Když vyrostl, začal se pídit po příčině svých snů, studoval knihy a rady moudrých a tak byl připraven, když se se svým snem setkal tváří v tvář a Alrika zabil ve věži samotné Minas Tirith stříbrnou zbraní. Lidé v císařství si konečně oddechli. To však osud nechtěl. Spolu s návratem Nolda do císařství se přikradl i stín, plížil se okolo lidských domovů a šířil strach a zkázu, zabíjel muže a obcoval s jejich ženami. Tak se narodily děti draka a goblini, jejichž otcem byl samotný Bubák. Nenneke byla zdrcena svým upířím osudem a odmítala jej, krve pila jen tolik, aby přežila a v naději, že je moc silnější než smrt, zaslíbila se udatnému rohanskému vojevůdci Eomérovi, s nímž počala dítě, než odešel na cestu, z níž se už nikdy nevrátil. Po jeho smrti přivedla na svět dvě holčičky, které měly nosit jeho krev. Její zoufalství se však jen prohloubilo, když zjistila, že kouzlo, jež ji nutí žít na krvi jiných, váže i její děti. Ubohá Nenneke obětovala poslední roky svého života nalezení léků, kterým by zlomila to mocné kouzlo. Její pomocnice Polaris odešla do Rohanu za svým mužem rohanským obchodníkem. Snažila se i nadále najít lék pro dcerky své paní, avšak snaha mnohdy nestačí. Ušlechtilá Nenneke již nemohla dále snést marnost svého počínání, podlehla jí a zešílela. Daggar, protektor, se nesnažil bojovat s kouzlem a prokletím vampyrismu, naopak využil je, zesílel, pátral v historii a sám nalezl pramen mrtvé vody a z jeho vod vylovil černou přilbu. V ní byla zakleta sílá černého rytíře, který byl zabit na onom místě. Kouzlo helmy představovalo velkou hrozbu, neboť pomocí ní mohl Daggar y lidí dělat upíry. Sám se dlouho krutě smál a pak začal rozšiřovat svoje řady. Jediný, kdo mu mohl v tomto zabánit byl Korin, onen hrdina, jehož posvětily síly dobra. Obnovil řád rytířů Světla, jeho vlastní rytíři ho však později odmítali poslouchat, jejich síly se tak roztříštily, že nemohly Daggara vážněji ohrozit. Pronásledovali sice upíry a zabíjeli, ale stvůry se vracely zpátky. Aby je rytíři mohli definitivně poslat tam, odkud přišly, potřebovaly vodu z pramene, která je stvořila. Polaris a Daggar jediní věděli, kde se pramen nachází. Naštěstí Polaris svou znalost předala Kiře, své dceři, než byla v lesích za Rohanem zabita gobliny. Netrvalo dlouho a kromě těch stvůr, jenž chodily s Daggarem otevřeně na lov, byl v každém národě někdo, kdo upíjel krev svým blízkým. Z lesů a močálů začali přicházet goblini a začali sužovat svobodné národy, chytali lidi a sílili jejich masem, naučili se používat jejich zbraně. Neuměli mluvit, ale na to, co chtěli, nepotřebovali řeč - jen „dej“ a „zabít“. Lidé se nedokázali spojit a tak jejich města postupně mizela v plamenech. Několikrát byl obnoven Lórien, než úplně zpustl, Elfí král Elrohir měl vyšší cíle a jeho lid trpěl. I Belegost byl vypálen, jeho znesvářené rody nemohly zajistit ochranu jednotlivým dolům. Jen Rohirům se dařilo odrážet útoky gobliní rasy. Avšak dobrý (laskavý)), ale zbabělý a nerozhodný král Húrin, nebyl schopen soustředit síly, které měl k dispozici, a zaútočit, vyčistit gobliní pelechy a zajistit klid sobě i své zemi. Tak si získal přezdívku Drnohryz. Věděl o tom a moc ho to rmoutilo, proto přijal výzvy nového císaře Elrohira (jehož svrchovanost předtím neuznal) a připojil se do tažení proti temným silám. Nedá se mluvit o absolutním vítězství národů, mnoho bitev museli svést, ale nakonec vytlačili upíry a gobliny zpátky do lesů. Císařství se však téměř netěšilo mírem. Elrohira, který získal prsteny svého mocichtivého otce, Noldo zabil, ač sám mrtvý nikdy zcela neopustil tento svět a jeho síly budou navždy okupovat ostrov, na němž žil,bojoval a zahynul. Jeho stvůry obsadily doly nedaleko za hranicemi Lórienu, který zůstal pustý a bez krále, jen zbytky lesních elfů se ukryly v lesích a tak jediný Fingol ještě chvíli držel svou opevněnou věž v troskách Lórienu. Všechna ostatní království se opevnila, nejlépe však Rohan, protože jeho věže střežily hranice divočiny a za branami měli gobliny. Ti na sebe nedali dlouho čekat, založili si totiž v lesích primitivní civilizaci, naučili se chovat a krotit vlky a také říkat pár slov. („mít - prdel“, „přítel – kouzlo - Uglúk“). Nebe nad starou civilizací potemnělo. Upíři se stáhli do bažin, kde si založili tvrz. Eddan zjistil, jak těžit neznámou hořlavou surovinu, a začali ji využívat. Vycházeli na lov a chytali kupce, kteří se znovu snažili putovat Tol Earesseou. Na zemských stezkách se upíři setkali s krvelačnými gobliny a brzy se s nimi domluvili – půl na půl – jedni maso, druzí duše. Stalo se téměř nemožným projít z rohanských pastvin do Belegostu. Trpaslíci byli odříznuti od světa, od pomoci, jídlo se u nich moc pěstovat nedalo (jen na pozemcích vévodkyně Stelly). Ale ani jinde nebyl jídla dostatek, goblini totiž vyplenili rohanské sýpky a nebylo pak téměř čím na jaře zasít. Goblini se stávali stále drzejšími, odvažovali se i na dostřel k městům a upíři se znova začali mísit mezi lidi. Byli už tak silní, že se odvážili napadnout samotný Gondor. Jeho věž vybuchla díky Eddanovým výbušninám a zbytek obrany byl rychle zlomen. Z císařského města se stalo sídlo zla a všichni, kdo mu nechtěli podlehnout uprchli. Kam jinam než do Rohanu. Rohanský správce Húrin vida hustý dým stoupat nad vzdálenou Minas Tirith v duchu počítal poslední hodiny svého lidu. Goblini se však, zvláštní to věc, neobrátili proti rohirům, ale odtáhli k horám, aby vypálili i Belegost. Húrin tedy dostal trochu času připravit Medusel na obléhání. Ještě před uzavřením městských bran Rohanští rytíři světla osedlali své nejlepší koně a jali se pronásledovat spojenou armádu goblinů a upírů. Chystali se jim vpadnout do zad. Jako světýlko naděje v bouři se jejich jízda prohnala horským průsmykem a vpadla stvůrám do zad právě, když rozbili zdi Belegostské věže a už se radovali z vítězství. V poslední chvíli tak rytíři odvrátili konec trpasličího království, ale na dlouho naději nepřinesli. Brzy po boji opustili poničený Belegost. Mrtví leželi v prachu a obrana v troskách. Hořce a smutně se dívali trpaslíci na odjíždějící rytíře. Byli jim vděční, ale věděli, že napořád tu zůstat nemůžou. Nebyl čas město znovu opevnit, trpaslíkům se nepodařilo sehnat drahocenný stavební kámen. Většina jich tedy uzavřela své šachty a dílny a vydali se hledat azyl v Rohanu, který stál jako poslední pevnost. Rohanský správce je přijal jako válečné siroty. Rytíři světla byli nadějí pro svět, jaký znali, avšak Húrinovi nedali spát. Nepodléhali mu, přestože je živil, velkolepá pevnost stojící vedle jeho tvrze patřila jim a přesto, že je vydržoval, nemohl jim věřit. Tvrdili, že jsou k dobru vázaní slibem, a konali dobro. Však kdyby zatoužili po jeho křesle, jak by jim to vymlouval, byli jeho jedinou nadějí a jinou už neměl. Rytíři světla se soustředili na věc docela jinou. Potřebovali postavit studnu na místě, z nějž vyvěrala mrtvá voda, a začít ji čerpat. Tomu však předcházela nebezpečná cesta hluboko do divočiny, daleko za děsivé doly ke Klidnému jezeru.Vodu potřebovali na svěcení zbraní proti upírům, ty pak vampýry rozbíjely až na prach. V době, kdy v Rohanu zrovna rytíři ani mnoho dalších hrdinů nebylo, zaútočili na tvrz upíři. Tvrz bránily jenom ženy a děti. Upíři neměli svůj útok příliš připravený a rozhodná střelba ze všeho co obránci na hradbách měli, nadávky a šílená zuřivost rohanských žen je obrátily na útěk. Se šípy v zádech neutekli daleko. Při tomto nájezdu ztratili Daggarovu černou helmu. Jim samotným to moc nevadilo. Jejich černá těla se brzy obnovila. Helma byla ukryta v tajném sklepním bunkru. Opojeni svým vítězstvím nad tím, že Daggar už není tak mocný jako dřív ztratili rohirové část ze své ostražitosti, čehož využil zrádce Tazar - upír, který se vlichotil do jejich přízně. Sám byl totiž rohir dřív, než se stal upírem, dlouho jim naoko pomáhal, ale za své služby si vybral nepřiměřenou odměnu. Odnesl totiž Daggarovu helmu zpět upírům. Rohirové byli velice zklamaní a rozzuření. Vydali se tedy již ve větším počtu k pramenu mrtvé vody, kde porazili Wyverny, příšery vycvičené upírem Kazimem na obranu pramene. Postavili studnu a donesli z ní vodu a posvětili první zbraň. Upíři se zatím rohirů nebáli, rohirové je totiž nemohli trvale zabít. Zkoušeli ostražitost osadníků a potloukali se na hranicích dostřelu jejich věže. Když někoho náhodou chytli, vysáli jej, co mohli. Proto si Daggar, nejvyšší upír, nedával moc velký pozor, byl napaden malou skupinou rytířů, poražen, ubit Korinem a navěky zatracen posvěcenou zbraní, což opravdu nečekal. Údiv na jeho tváři však netrval příliš dlouho. Více zbraní rytíři nestihli posvětit, neboť další upíří zrádce odnesl jejich zásoby mrtvé vody. Upíři pak studnu znovu obsadili a získali od rytíře Avrana její klíč. Mezi upíry však byli také zrádci. Ne všichni byli tak temní a některým se jejich osud příčil. Tadeáš – mladý gondořan, jemuž gondorský král Rodod popravil otce a jehož matku zabili upíři, se rozhodl pomstít. Sám se stal upírem, aby mohl objevit všechna tajemství upírů. Jeho rady sepsané v knize rohirům moc pomohly. Bylo zřejmé, že se chýlí k velikému konfliktu. Obě strany se chystaly na velkou bitvu a snažily se najít vzácné magické předměty k výrobě mocných zbraní. Goblini stále okupovali Minas Tirith a její mocný magický potencionál. Rohanským rytířům se podařilo zničit ještě dva upíry, kteří se romanticky usídlili v Lórienu, což je samozřejmě oslabilo. Poslední bitva všech národů se přiblížila. Všichni, kdo dosud věřili, přežívali pod ochranou Meduselských zdí. Jediní, kdo se odvažovali vyjet z města, byli řádoví rytíři. Ti jediní měli naději se vrátit zpět. Proti rohirům a jejich spojencům stál Gondor, všichni, co dosud propadli vampyrismu, a gobliní armády s vlky a vrrky. Rohirové vytáhli do boje, buď my nebo oni, nebylo na výběr, postupně umírat nebo vytáhnout do bitvy, zvítězit nebo hrdinně padnout, černá nebo bílá. Jen Húrin stále váhal. Mohl se opevnit ve věži a dlouho přežívat, ale lid chtěl bojovat. Celý rok trvaly přípravy na válku. Muselo se ještě mnoho záležitostí vyřešit, než všichni odejdou na pole slávy a smrti. Húrin uzavřel mír a spojenectví s Belegostskými trpaslíky a toto stvrdil slavnostním sňatkem s trpasličí správkyní Stellou. I přeš věkový rozdíl, který mezi nimi byl, počali dítě, které zdědí správcovské křesla obou národů. Ostatní se také snažili, neboť jen v nové generaci je naděje. Stella s vědmou Arwen zůstaly v Meduselu a dlouho mávali mužům než se jim ztratili z očí na horizontu. Poté Medusel opustila i Arwen s tím, že jde navštívit Lórien, neboť doufala, že všechny síly temna se stáhly a soustředily do Gondoru. Nyní nezbylo než čekat, jak si ve válce nezkušený správce povede. Inu mnoha chyb se dopustil. Například když na bitevním poli nerozeznal blížící se oddíly vlků a na smečku těch prašivých bestií bylo vyplýtváno sil, jež chyběly jinde. Mně nepřísluší soudit chyby obou stran. Bitva byla krutá a trvala dlouho, každý souboj rozhodoval o konečném výsledku. Mnoho bolestných ztrát utrpěla Rohanská jízda. Smutně skončil její velitel Korin, jeho výstřel z muškety byl odvrácen mocným kouzlem zpět na něj. Bojujících ubývalo na obou stranách stejně. Vyrovnaný byl boj, naděje umírala s každým padlým bojovníkem. I ženy stály v liniích, elfí lučištnice Milwa na bájném pegasovi, kterého získala od mladičké chovatelky koni Lyty, bývalá gondorská královna Yarcza, dračí dcera Mellisa i trpasličí vědma Globulka. Na sklonku velké bitvy zůstala na bitevním poli jen hrstka goblinů a proti nim osobní Húrinova garda. Húrin „Drnohryz“ a lesní elfové, jež se věčně ukrývali v lesích, měli odvrátit zánik civilizace, nemožné! Stvůry z pekel už slavily svůj triumf. Húrin, v což nikdo nevěřil, byl mladý a plný síly. Jakmile se jednou rozhodl, že bude bojovat, musel i zvítězit. I vůdce lesních elfů, přestože do poslední chvíle chtěl odvést své komando lukostřelců zpět do lesů, nakonec stál pevně a necouvnul. Slunce rozzářilo bleskovou čepel v Húrinových rukou i špičku magického šípu založeného v tětivě legendárního luku Svištiče a společně ti dva odrazili poslední útok zelených stvůr. Gobliní vůdce a dosavadní král Gondoru i s Eleanorou – gondorskou vědmou, kterou dosadil na trůn vedle sebe, prchli a zbytek jejich vojska byl rozprášen a pobit. Velké a slavné vítězství a Húrinovu radost nezkalil zármutek nad ztrátou těch, kteří byli věrni. Doma ho přivítala i jeho krátce narozená dcera (rozkošná malá trpaslice) dostala podle něj a Stelly (trpasličí královny) jméno Hurselka.

Komentáře 26.02.2005. 15:41