Domů · Larpy · Ovčina podle Stáni

Ovčina podle Stáni

Roku 332 bylo vybojováno velké vítězství, po mnoha letech strachu, hladu a strádání budou moci ti, co přežili, zasít svá pole a doufat v poklidnou úrodu. Od těch dob, co Polaris - věrná pomocnice ušlechtilé Nenneke objevila pramen vody, jenž podle dávných legend měl křísit mrtvé, a dala z něj napít umírajícímu císaři a sjednotiteli království Alrikovi I., se věci nepřestaly dít. Císař Alrik sice vstal z mrtvých téměř nezměněn, ale smysl jeho dalšího bytí byl jiný. Rány, které mu Noldo způsobil, byly hluboké a všechna krev z nich vytekla a suše opustila jeho tělo navždy. Podivné kouzlo černé vody vzkřísilo tělo, ale aby mohlo žít, potřeboval proměněný Alrik lidskou krev. Probudila se v něm nelidská posedlost a na svou počest si sám uspořádal krvavé orgie, plýtval lidskou krví a proléval ji hrdlem, jako jiní pijí víno. Mnohokrát se jej Noldo pokoušel znovu zabít, žel bohu nebylo to možné, upír se při zásahu stáhl, naoko zemřel, aby se vzápětí odněkud zase vynořil. Upíra není snadné zabít, ale proti silám zla mají síly dobra své zbraně a tak stvořily protektora. Však znovu třikrát běda, proradný upír protektora zabil a v záchvatu své dobrosrdečnosti mu obětavá Polaris v naivní víře v dobro, které koná, dala napít vody ze stejného pramene jako dříve Alrikovi. Po třetí přispěchala Polaris na pomoc s proklatou vodou k tělu samotné Nenneke. Nenasytný Alrik, na jehož drápech schla její krev, se už těšil, jak ji bude mít po svém boku. Měl před sebou věčný život, ale osud mu nepřál, bylo toho už dost. Na rohanských pláních v hluboké trávě byl před několika lety počat chlapec, kterého ve snech pronásledovala podivná stvůra. Když vyrostl, začal se pídit po příčině svých snů, studoval knihy a rady moudrých a tak byl připraven, když se se svým snem setkal tváří v tvář a Alrika zabil ve věži samotné Minas Tirith stříbrnou zbraní. Lidé v císařství si konečně oddechli. To však osud nechtěl. Spolu s návratem Nolda do císařství se přikradl i stín, plížil se okolo lidských domovů a šířil strach a zkázu, zabíjel muže a obcoval s jejich ženami. Tak se narodily děti draka a goblini, jejichž otcem byl samotný Bubák. Nenneke byla zdrcena svým upířím osudem a odmítala jej, krve pila jen tolik, aby přežila a v naději, že je moc silnější než smrt, zaslíbila se udatnému rohanskému vojevůdci Eomérovi, s nímž počala dítě, než odešel na cestu, z níž se už nikdy nevrátil. Po jeho smrti přivedla na svět dvě holčičky, které měly nosit jeho krev. Její zoufalství se však jen prohloubilo, když zjistila, že kouzlo, jež ji nutí žít na krvi jiných, váže i její děti. Ubohá Nenneke obětovala poslední roky svého života nalezení léků, kterým by zlomila to mocné kouzlo. Její pomocnice Polaris odešla do Rohanu za svým mužem rohanským obchodníkem. Snažila se i nadále najít lék pro dcerky své paní, avšak snaha mnohdy nestačí. Ušlechtilá Nenneke již nemohla dále snést marnost svého počínání, podlehla jí a zešílela. Daggar, protektor, se nesnažil bojovat s kouzlem a prokletím vampyrismu, naopak využil je, zesílel, pátral v historii a sám nalezl pramen mrtvé vody a z jeho vod vylovil černou přilbu. V ní byla zakleta sílá černého rytíře, který byl zabit na onom místě. Kouzlo helmy představovalo velkou hrozbu, neboť pomocí ní mohl Daggar y lidí dělat upíry. Sám se dlouho krutě smál a pak začal rozšiřovat svoje řady. Jediný, kdo mu mohl v tomto zabánit byl Korin, onen hrdina, jehož posvětily síly dobra. Obnovil řád rytířů Světla, jeho vlastní rytíři ho však později odmítali poslouchat, jejich síly se tak roztříštily, že nemohly Daggara vážněji ohrozit. Pronásledovali sice upíry a zabíjeli, ale stvůry se vracely zpátky. Aby je rytíři mohli definitivně poslat tam, odkud přišly, potřebovaly vodu z pramene, která je stvořila. Polaris a Daggar jediní věděli, kde se pramen nachází. Naštěstí Polaris svou znalost předala Kiře, své dceři, než byla v lesích za Rohanem zabita gobliny. Netrvalo dlouho a kromě těch stvůr, jenž chodily s Daggarem otevřeně na lov, byl v každém národě někdo, kdo upíjel krev svým blízkým. Z lesů a močálů začali přicházet goblini a začali sužovat svobodné národy, chytali lidi a sílili jejich masem, naučili se používat jejich zbraně. Neuměli mluvit, ale na to, co chtěli, nepotřebovali řeč - jen „dej“ a „zabít“. Lidé se nedokázali spojit a tak jejich města postupně mizela v plamenech. Několikrát byl obnoven Lórien, než úplně zpustl, Elfí král Elrohir měl vyšší cíle a jeho lid trpěl. I Belegost byl vypálen, jeho znesvářené rody nemohly zajistit ochranu jednotlivým dolům. Jen Rohirům se dařilo odrážet útoky gobliní rasy. Avšak dobrý (laskavý)), ale zbabělý a nerozhodný král Húrin, nebyl schopen soustředit síly, které měl k dispozici, a zaútočit, vyčistit gobliní pelechy a zajistit klid sobě i své zemi. Tak si získal přezdívku Drnohryz. Věděl o tom a moc ho to rmoutilo, proto přijal výzvy nového císaře Elrohira (jehož svrchovanost předtím neuznal) a připojil se do tažení proti temným silám. Nedá se mluvit o absolutním vítězství národů, mnoho bitev museli svést, ale nakonec vytlačili upíry a gobliny zpátky do lesů. Císařství se však téměř netěšilo mírem. Elrohira, který získal prsteny svého mocichtivého otce, Noldo zabil, ač sám mrtvý nikdy zcela neopustil tento svět a jeho síly budou navždy okupovat ostrov, na němž žil,bojoval a zahynul. Jeho stvůry obsadily doly nedaleko za hranicemi Lórienu, který zůstal pustý a bez krále, jen zbytky lesních elfů se ukryly v lesích a tak jediný Fingol ještě chvíli držel svou opevněnou věž v troskách Lórienu. Všechna ostatní království se opevnila, nejlépe však Rohan, protože jeho věže střežily hranice divočiny a za branami měli gobliny. Ti na sebe nedali dlouho čekat, založili si totiž v lesích primitivní civilizaci, naučili se chovat a krotit vlky a také říkat pár slov. („mít - prdel“, „přítel – kouzlo - Uglúk“). Nebe nad starou civilizací potemnělo. Upíři se stáhli do bažin, kde si založili tvrz. Eddan zjistil, jak těžit neznámou hořlavou surovinu, a začali ji využívat. Vycházeli na lov a chytali kupce, kteří se znovu snažili putovat Tol Earesseou. Na zemských stezkách se upíři setkali s krvelačnými gobliny a brzy se s nimi domluvili – půl na půl – jedni maso, druzí duše. Stalo se téměř nemožným projít z rohanských pastvin do Belegostu. Trpaslíci byli odříznuti od světa, od pomoci, jídlo se u nich moc pěstovat nedalo (jen na pozemcích vévodkyně Stelly). Ale ani jinde nebyl jídla dostatek, goblini totiž vyplenili rohanské sýpky a nebylo pak téměř čím na jaře zasít. Goblini se stávali stále drzejšími, odvažovali se i na dostřel k městům a upíři se znova začali mísit mezi lidi. Byli už tak silní, že se odvážili napadnout samotný Gondor. Jeho věž vybuchla díky Eddanovým výbušninám a zbytek obrany byl rychle zlomen. Z císařského města se stalo sídlo zla a všichni, kdo mu nechtěli podlehnout uprchli. Kam jinam než do Rohanu. Rohanský správce Húrin vida hustý dým stoupat nad vzdálenou Minas Tirith v duchu počítal poslední hodiny svého lidu. Goblini se však, zvláštní to věc, neobrátili proti rohirům, ale odtáhli k horám, aby vypálili i Belegost. Húrin tedy dostal trochu času připravit Medusel na obléhání. Ještě před uzavřením městských bran Rohanští rytíři světla osedlali své nejlepší koně a jali se pronásledovat spojenou armádu goblinů a upírů. Chystali se jim vpadnout do zad. Jako světýlko naděje v bouři se jejich jízda prohnala horským průsmykem a vpadla stvůrám do zad právě, když rozbili zdi Belegostské věže a už se radovali z vítězství. V poslední chvíli tak rytíři odvrátili konec trpasličího království, ale na dlouho naději nepřinesli. Brzy po boji opustili poničený Belegost. Mrtví leželi v prachu a obrana v troskách. Hořce a smutně se dívali trpaslíci na odjíždějící rytíře. Byli jim vděční, ale věděli, že napořád tu zůstat nemůžou. Nebyl čas město znovu opevnit, trpaslíkům se nepodařilo sehnat drahocenný stavební kámen. Většina jich tedy uzavřela své šachty a dílny a vydali se hledat azyl v Rohanu, který stál jako poslední pevnost. Rohanský správce je přijal jako válečné siroty. Rytíři světla byli nadějí pro svět, jaký znali, avšak Húrinovi nedali spát. Nepodléhali mu, přestože je živil, velkolepá pevnost stojící vedle jeho tvrze patřila jim a přesto, že je vydržoval, nemohl jim věřit. Tvrdili, že jsou k dobru vázaní slibem, a konali dobro. Však kdyby zatoužili po jeho křesle, jak by jim to vymlouval, byli jeho jedinou nadějí a jinou už neměl. Rytíři světla se soustředili na věc docela jinou. Potřebovali postavit studnu na místě, z nějž vyvěrala mrtvá voda, a začít ji čerpat. Tomu však předcházela nebezpečná cesta hluboko do divočiny, daleko za děsivé doly ke Klidnému jezeru.Vodu potřebovali na svěcení zbraní proti upírům, ty pak vampýry rozbíjely až na prach. V době, kdy v Rohanu zrovna rytíři ani mnoho dalších hrdinů nebylo, zaútočili na tvrz upíři. Tvrz bránily jenom ženy a děti. Upíři neměli svůj útok příliš připravený a rozhodná střelba ze všeho co obránci na hradbách měli, nadávky a šílená zuřivost rohanských žen je obrátily na útěk. Se šípy v zádech neutekli daleko. Při tomto nájezdu ztratili Daggarovu černou helmu. Jim samotným to moc nevadilo. Jejich černá těla se brzy obnovila. Helma byla ukryta v tajném sklepním bunkru. Opojeni svým vítězstvím nad tím, že Daggar už není tak mocný jako dřív ztratili rohirové část ze své ostražitosti, čehož využil zrádce Tazar - upír, který se vlichotil do jejich přízně. Sám byl totiž rohir dřív, než se stal upírem, dlouho jim naoko pomáhal, ale za své služby si vybral nepřiměřenou odměnu. Odnesl totiž Daggarovu helmu zpět upírům. Rohirové byli velice zklamaní a rozzuření. Vydali se tedy již ve větším počtu k pramenu mrtvé vody, kde porazili Wyverny, příšery vycvičené upírem Kazimem na obranu pramene. Postavili studnu a donesli z ní vodu a posvětili první zbraň. Upíři se zatím rohirů nebáli, rohirové je totiž nemohli trvale zabít. Zkoušeli ostražitost osadníků a potloukali se na hranicích dostřelu jejich věže. Když někoho náhodou chytli, vysáli jej, co mohli. Proto si Daggar, nejvyšší upír, nedával moc velký pozor, byl napaden malou skupinou rytířů, poražen, ubit Korinem a navěky zatracen posvěcenou zbraní, což opravdu nečekal. Údiv na jeho tváři však netrval příliš dlouho. Více zbraní rytíři nestihli posvětit, neboť další upíří zrádce odnesl jejich zásoby mrtvé vody. Upíři pak studnu znovu obsadili a získali od rytíře Avrana její klíč. Mezi upíry však byli také zrádci. Ne všichni byli tak temní a některým se jejich osud příčil. Tadeáš – mladý gondořan, jemuž gondorský král Rodod popravil otce a jehož matku zabili upíři, se rozhodl pomstít. Sám se stal upírem, aby mohl objevit všechna tajemství upírů. Jeho rady sepsané v knize rohirům moc pomohly. Bylo zřejmé, že se chýlí k velikému konfliktu. Obě strany se chystaly na velkou bitvu a snažily se najít vzácné magické předměty k výrobě mocných zbraní. Goblini stále okupovali Minas Tirith a její mocný magický potencionál. Rohanským rytířům se podařilo zničit ještě dva upíry, kteří se romanticky usídlili v Lórienu, což je samozřejmě oslabilo. Poslední bitva všech národů se přiblížila. Všichni, kdo dosud věřili, přežívali pod ochranou Meduselských zdí. Jediní, kdo se odvažovali vyjet z města, byli řádoví rytíři. Ti jediní měli naději se vrátit zpět. Proti rohirům a jejich spojencům stál Gondor, všichni, co dosud propadli vampyrismu, a gobliní armády s vlky a vrrky. Rohirové vytáhli do boje, buď my nebo oni, nebylo na výběr, postupně umírat nebo vytáhnout do bitvy, zvítězit nebo hrdinně padnout, černá nebo bílá. Jen Húrin stále váhal. Mohl se opevnit ve věži a dlouho přežívat, ale lid chtěl bojovat. Celý rok trvaly přípravy na válku. Muselo se ještě mnoho záležitostí vyřešit, než všichni odejdou na pole slávy a smrti. Húrin uzavřel mír a spojenectví s Belegostskými trpaslíky a toto stvrdil slavnostním sňatkem s trpasličí správkyní Stellou. I přeš věkový rozdíl, který mezi nimi byl, počali dítě, které zdědí správcovské křesla obou národů. Ostatní se také snažili, neboť jen v nové generaci je naděje. Stella s vědmou Arwen zůstaly v Meduselu a dlouho mávali mužům než se jim ztratili z očí na horizontu. Poté Medusel opustila i Arwen s tím, že jde navštívit Lórien, neboť doufala, že všechny síly temna se stáhly a soustředily do Gondoru. Nyní nezbylo než čekat, jak si ve válce nezkušený správce povede. Inu mnoha chyb se dopustil. Například když na bitevním poli nerozeznal blížící se oddíly vlků a na smečku těch prašivých bestií bylo vyplýtváno sil, jež chyběly jinde. Mně nepřísluší soudit chyby obou stran. Bitva byla krutá a trvala dlouho, každý souboj rozhodoval o konečném výsledku. Mnoho bolestných ztrát utrpěla Rohanská jízda. Smutně skončil její velitel Korin, jeho výstřel z muškety byl odvrácen mocným kouzlem zpět na něj. Bojujících ubývalo na obou stranách stejně. Vyrovnaný byl boj, naděje umírala s každým padlým bojovníkem. I ženy stály v liniích, elfí lučištnice Milwa na bájném pegasovi, kterého získala od mladičké chovatelky koni Lyty, bývalá gondorská královna Yarcza, dračí dcera Mellisa i trpasličí vědma Globulka. Na sklonku velké bitvy zůstala na bitevním poli jen hrstka goblinů a proti nim osobní Húrinova garda. Húrin „Drnohryz“ a lesní elfové, jež se věčně ukrývali v lesích, měli odvrátit zánik civilizace, nemožné! Stvůry z pekel už slavily svůj triumf. Húrin, v což nikdo nevěřil, byl mladý a plný síly. Jakmile se jednou rozhodl, že bude bojovat, musel i zvítězit. I vůdce lesních elfů, přestože do poslední chvíle chtěl odvést své komando lukostřelců zpět do lesů, nakonec stál pevně a necouvnul. Slunce rozzářilo bleskovou čepel v Húrinových rukou i špičku magického šípu založeného v tětivě legendárního luku Svištiče a společně ti dva odrazili poslední útok zelených stvůr. Gobliní vůdce a dosavadní král Gondoru i s Eleanorou – gondorskou vědmou, kterou dosadil na trůn vedle sebe, prchli a zbytek jejich vojska byl rozprášen a pobit. Velké a slavné vítězství a Húrinovu radost nezkalil zármutek nad ztrátou těch, kteří byli věrni. Doma ho přivítala i jeho krátce narozená dcera (rozkošná malá trpaslice) dostala podle něj a Stelly (trpasličí královny) jméno Hurselka.

26.02.2005. 15:41

Komentáře