Megalarp II. v Seči u Chrudimi

Den 3. v červnu, Seč u Chrudimi Tohoto dne jsem se rozhodla spolu s dalšími dobrodruhy zavítat do zemí Lakriských. Mnoho času mi zabrala příprava vybavení. Naštěstí ani povoz s ostatními dobrodruhy nedorazil příliš brzo. Mí spolucestovatelé, mág Roneth, bojovník Sullic a „obchodník“ Hanees, vyjížděli z města Ostravy. Rychlá a zdravá zvířata zapřáhli do svého povozu, neboť ve dvě hodiny po poledni dorazili před můj skrovný dům. Příliš jsme nemeškali, své vybavení jsem uložila do již tak přeplněného vozu. Roneth práskl bičem nad hlavami odpočatých koní a jelo se dál. Houpavá jízda mě uspávala. Leda velký šutr či díra, která námi házela jako bychom se měli převrhnout, mě probírala z klidné dřímoty. Slunce se již sklánělo k obzoru, když jsme přijížděli do zemí Lakriských. Nevím co ostatní, ale mě do těchto krajin lákaly zvěsti o stvůrách přicházející zdánlivě odnikud nebo příběh o znovunalezení meče Lavetalar, který byl poté znovu ukraden. Má povinnost hraničáře byla opět nastolit řád a neutralitu. Když se nám otevřely brány pohraničního města, ihned mě pohltila atmosféra napětí a očekávání. Vypřáhli jsem zpocené koně a odvedli je do stájí. Následně po troše chození a poptávání nám byl nabídnut menší domek na hlavní ulici, kdy bychom mohli uschovat své věci a na noc složit hlavu. Nabídku jsem bez váhání přijali a vůz kvapem vykládali. Den, kdy dorazili jsme, byl zřejmě něčím významný, neboť kejklíři bavili pocestné, pivo a víno teklo proudem, dokonce turnaje byly vyhlášeny. Neváhala jsem tedy a do lukostřelby své jméno nahlásila. My účastníci odešli jsme trochu za město, abychom snad nepostřelili nepozorné dítě či jiného návštěvníka města (který přebral). Překvapil mě počet soupeřů, ale i tak jsem se nezalekla a své povinnosti uhájit čest hraničářů, mistrů lukostřelby, vzala jsem velmi vážně. Nemuselo se čekat dlouho, aby u terčovnice zůstali poslední čtyři lovci, kteří opravdu úroveň turnaje vysoce zvedali. Díky bohům jsem patřila mezi ně. Mistr, který nás závodem provázel, musel opravdu velmi ztížit podmínky, neboť soumrak již halil okolí. To se mi stalo osudným, jelikož pro mou techniku střelby se tato omezení stala osudným. Ale přesto jsem odcházela s pocitem dobře odvedené práce. Avšak v průběhu střelby, probíhala na hlavním náměstí aréna s jednoruční zbraní. Naneštěstí přišla jsem pozdě a turnaj zrovna končil, mezi umístěné patřil Roneth a Wolf. V době posledních bojů padla na město tma. To se objevili kejklíři a jim podobná sebranka. Ale jejich vystoupení bylo velmi poučné. Netuším odkud vše zjistili a raději to ani vědět nechci, každopádně nasbírali mnoho informací o tom, co se děje ve zdejších krajích. Po zajímavém představení svolali si nás mistři. Ve zdejším kraji vedl hraničáře Mistr Orin. Ten, pouze za světla lucerny, zavedl nás do klidného háje. Tam dozvěděli jsme se mnoho o cestě hraničáře a také poznali své druhy a bratry. Bylo zajímavé dozvědět se, co vše táhne hraničáře do těchto končin. Následně meditaci jsme se zabývali, ale to zde nemíním rozepisovat, neboť nepovolané oči mohly by číst tyto stránky. Když vše, co mělo být mezi hraničáři řečeno, řečeno bylo, vydali jsem se zpět na náměstí, kde se již z mnohých obyvatel stali samotní kejklíři. Zajímavá soutěž to byla. Účastníci se snažili beze slov předvést jednu z mnoha bestií a příšer potulující se po tomto světě. Zábavné bylo sledovat snahy udatných bojovníku, přeměnit se v odpornou zrůdu. Po celou dobu vystoupení a turnajů následovala snaha co nejvíce otupit své smysly. A to se, my cestovatelé ze severovýchodních končin, jen tak nezalekneme lidu ze západu, nezvyklému pít víno či zlatavý mok… Den 4. v červnu, Seč u Chrudimi Ráno mne jako jedinou probudila okenice neúnavně třískající do našeho okna. Zamířila jsem tedy ven na čerstvý vzduch. Vylidněné náměstí svědčilo o včerejším večeru. Využila jsem tedy poklidu, který okolí nabízelo a studovala věci známé jen nám hraničářům. Po hodince již první spáči vylézali ze svých nor a brlohů. Někteří našlapujíc opatrně s ohledem na svou hlavu, jiní svižnou chůzí zamířili k potůčku osvěžit tělo. Další hodinka uběhla, když do lakriských končin zamířili první válečníci, mágové, hraničáři, zloději, obchodníci a alchymisti… Mě ještě čekala ověřovací zkouška, zda jsem hodna toho nosit titul hraničářka. Nebylo příliš obtížné zodpovědět pár otázek, které každý hraničář ví sotva se mluvit začne a zkouška boje? Co by to bylo za hraničáře, který by neovládal svou zbraň. Poslední dotaz, zda k černým vlkům patřiti chci, pro mě ctí byl. Když vše potřebné zařízeno bylo, zamířila jsem s malou skupinkou hraničářů zkontrolovat hranice. Tehdy jsem se taky setkala se svými bratry Geraldem a Wolfem. Málokdy jsme poté putovali jeden bez druhého. I když ano…ale to mnohem později a za podivných událostí. Ale zpět k naší cestě kolem hranic. První podivnou věc, na kterou jsme narazili, byl zvláštní cizinec. Muž se podivnou nemocí, která mu pokřivila oči. Lipo, říkal si. Ale i přesto, jak odpudivého byl vzezření, mnoho věděl a co se potuloval krajem, neměl oddechu od zvědavých dobrodruhů. Kousek dále po cestě další dvě stvoření objevila se. Éterické bytosti vznášely se před námi a dokonce do tance s druidem se daly. Když radost z tance pominula, žalostným hlasem požádaly nás o ochranu stromů, které dřevorubci bez rozmyslu káceli. Nic jsme neslíbili, přeci jen není lehké jednat s lidmi, kteří si jen hledí toho, aby prázdné žaludky zaplnili. Na odpověď vílám čas nezbyl, protože s hloubi lesa se ozvaly zvuky boje. Vyrazili jsem tedy a spatřili bojující skupinku proti nemrtvým. Díky postříbřeným zbraním se dali snáz zabít, ale i tak byl hrůzný pohled na pomalu šourající se tělo, které proti vám v nestřeženou chvilku vyrazilo a zakouslo se s chutí do vašeho masa. Přesto jsme je udolali. Nedlouho po tom k nám přišel hraničář Wolf. Vesele všem gratuloval k vítěznému souboji, ale jeho řeč byla divná. Já s Geraldem jsme si proto raději odstup drželi. Udělali jsem správně, neboť nedlouho poté jsem se dozvěděla, že je to prokletí, které ke koktavosti vede. Naštěstí nebylo toto prokletí trvalé a nakažení se brzo vyléčili. Cestou do města jsem narazila na mága Ronetha a zlodějku Barbaresco. Naše cesta byla společná. Zamířili jsem tedy přes brod na cestu vedoucí k branám civilizace. Hned za vodou neobvyklé setkání zažili jsme. Ze samotných nebes se k nám snesl element větru. Hrozil, že nás zahubí. Ale dala jsem se s ním do řeči a nakonec úkol pro nás měl. Větrolamy a mlýny ubíraly mu na síle. Přislíbili jsem mu tedy pomoc, přeci jen i jiné zájmy vedly nás do města. Než jsme našli větrolam mnoho lidí museli jsme oslovit. Prvně navštívili jsme knihovnu, skladiště veškerých informací tohoto světa. I když nám knihovník neřekl, kde přímo větrolam nachází se, pouze o mlýnu věděl, zato nás poslal za kuchařem. Po chvíli přemlouvání vzbudil kuchař svého pána a zjistil pro nás, kde se nachází to, co hledáme. Potřeba již byla jen sekera válečníka. Po tomto světě chodí jich velmi mnoho a proto času jsme příliš neztratili a pod našima rukama se bortil větrolam. Cestou jsem potkala bratra Geralda, který zajímavé informace pro mne měl. Elementy byly čtyři a daly se využít k uzavření trhliny, ze které unikali zombie a jiní nemrtví. Jenže už jiní dobrodruzi zničili element ohně a jiní lovili golema, element země. Uvážila jsem, že posílení elementu větru tedy nevadí. Vydala jsem se vyhledat Hurikán, abych mu oznámila, že větrolam byl zbourán. Ale vítr se proháněl někde po skaliskách, užívajíc si nově nabyté síly, neboť nebyl k nalezení. Zato jsem se setkala s mágem, který měl na tváři podivnou vyrážku. Požádal mě, ať za něj hodím kámen štěstí do městské studny a tím bude jeho nemoc vyléčena. Něco takového je neuvěřitelné ohrožení obyvatel města a ačkoliv jsem s jeho návrhem souhlasila, hodlala jsem se na podivný kámen poptat u místního alchymisty. Cestou mě taky prvně oslovil kněz boha Setha. Toho boha jsem neznala, ale kněz mi přislíbil posvěcení mé zbraně, což by mi velmi ulehčilo situaci při soubojích s nemrtvými. Přemýšlejíc o záhadném bohu, dorazila jsem do města k alchymistovi. Ten mi řekl, že onen kámen je prokletý a v mém těle koluje zrádná nemoc. Nabídl mi tedy protijed, ale cena byla nemyslitelná. Naštěstí bratr Wolf byl natolik zkušený, že mě jedu zbavil. Zdráva jsem se opět setkala s Ronethem a zničili jsme další překážku Větru, mlýn. Mezitím jednoho s hraničářů oslovila kouzelnice Ilien. My hraničáři jsme byli požádáni, ať zničíme zlobry terorizující zdejší kraj. Při předchozích pochůzkách lesem zahlédla jsem, kde se nachází a tak ostatní jsem vedla. K mému překvapení se oni „nebezpeční“ zlobři vybavovali s obchodníky a zřejmě se dobře bavili. Ale někteří netrpěliví hraničáři nereagovali na výzvy, ani na oznámení zlobrů, že jí jen zvěř a zběsile zaútočili. Vůdkyně tvorů, máma, se z boje stahovala a proto jsem se za ní rozběhla. Nezdálo se mi však, že činím dobrou věc a tak jsem na ní zavolala, ať posečká. Daly jsem se do řeči, jenže v ten okamžik se z pod svahu vyhrnuli hraničáři, kteří ostatní zlobry již pobili. A tak máma padla také, aniž by měla příležitost, cokoliv vysvětlit. Při návratu do města, v němž pěkně řádil Větroň (ten snesl se ke mně a za mé služby daroval mi kadidlo). Užívajíc si svobody, našla jsem ve městě starostu. Rozhovořili jsem se o problémech s dřevorubci. Podařilo se mi jej přemluvit, aby si jeho lidé stromy pečlivě vybírali a mladé stromy ušetřili. S úmyslem oznámit dobrou zprávu vílám, opět jsem vešla do hlubin lesa. Nejspíše to bylo deštěm, který začal vytrvale padat s oblohy, ale všechna stvoření lesa se přede mnou ukryla. Vydala jsem se tedy zpět a narazila jsem na bojující skupinku. Jejich nepřítelem nebyl nikdo jiný, než poutník nemocen na tváři. Bylo k neuvěření, že žádná zbraň, ani kouzlo jej nezranilo, rychle jsme se tedy klidili z jeho dosahu. Nakonec víly jsem našla a oznámila jim dobrou novinu. Hned na to ke mně přišla neznámá dívka, poslána mým mistrem Orinem. Zajímavé znalosti vyčetla z knih a svitků. Onen neporazitelný poutník, byl prý mág posedlý démonem. Dobrý skutek stačil k jeho osvobození. A tedy já jej měla pouze vyléčit a jeho duši od démona osvobodit. Naneštěstí zrovna v tu dobu starosta vyzval nás všechny, ať se se Setovci vypořádáme. Prý obětovávali lid pro svého boha. Svolána byla armáda a šlo se k jejich chrámu. Tam starosta vášnivě diskutoval, ale nic se nedělo a proto jsem raději s Ronethem do hvozdů zamířila, hledat posedlého mága. Místo něj jsem však narazili na medvěda. Tento medvěd byl zjevně posedlý, neboť velikostí přerůstal svůj druh a krvelačnost, kterou jevil nebyla přirozená. Chvíli jsme proti němu bojovali, ale ukázalo se, že jeho schopnosti jsou nad naše síly. A tak do města jsme se vraceli varovat ostatní. Před branami zaujala nás skupinka lidí vybavujíc se s podivným stvořením. Tento tvor získal si mnoho jmen, stejně jako přátel a nepřátel. Veselá bytost, celá porostlá kytičkami, s nemilou vlastností vysávat mágy ze všech, kdo si nedají pozor. Byla to ona bytost, která nám dala první informace o upírech. Mnoho srandy jsme si z touto bytostí užili, než jsme ji museli zničit, neboť značně plenila zásoby mágu všem kouzelníkům, hraničářům a alchymistům. Ale to až později… Při mém procházení města oslovil mě Roneth s dalším úkolem od Větroně. Chtěl od nás srdce golema. Já si při svém putování ve městě s několika obchodníky vytvořila dobré vztahy a proto bylo snadné zjistit, kdo jej má. Jenže tato skupinka dobrodruhů mi jej nechtěla ani prodat. V u dobu začal Větroň, který nabyl velkou moc, pustošit město. Rozhodla jsem se, že místo pomoci se pokusím Větroně zničit. Navíc mistr Orin nám hraničářům tento úkol dal jako hlavní prioritu. Přišel totiž list od panovníka, jenž nám Černým vlkům dával moc vyšší, než je zákon. S tím ovšem souvisela i povinnost ochránit město a obyvatele. Začali jsme tedy řešit jak větroně zničit a to nás zavedlo do lesa. Opět se nám zjevily víly. Tentokráte je sužovala bestie sedící na prameni studánky. Byl to obtížný boj, mnoho statečných bojovníků se utopilo pod chapadly této příšery, ale nakonec byla udolána. V knihovně jsem bádala potom, jak zničit větroně a všimla jsem si zajímavého předmětu. Knihovník mi jej svěřil s podmínkou, že vypátrám k čemu tato cetka slouží( velmi mocný předmět to byl, šupina z draka, a při správné výrobě dokonalá zbroj. Tuto informaci, velmi draze prodal jsem). Uschovala jsem tedy předmět a zamířila ven. Tu jsem se dozvěděla špatné zprávy. Jediný způsob, jak bylo možné porazit element větru, bylo uzmutí mu magického předmětu který měl u sebe. Bohužel květinka (ona potvora mnoha jmen) vysála magickou moc i z tohoto předmětu. Bylo teda třeba prvně zničit jej. Všichni, kdo jsme měli mágenergii jsme utvořili kolem naivní květinky kruh a nabízeli mu svou manu. Ten ji hltavě sál. Když už nechtěl, přinutili jsme jej, až nakonec praskl. Tím zničil i větroně. Při jedné z pochůzek objevila jsem s onou sečtělou slečnou posedlého mága. Pronesla jsem tedy slova, která léčí zranění a opravdu démon byl poražen. Odměnou se nám dostalo srdce démona. V tu dobu jsem neměla ponětí k čemu jsou důležitá. Ale brzo jsem vše zjistila. Dva způsoby mohly uzavřít bránu, ze které unikalo zlo. Jeden chtěli vykonat kněz Seethův. Pomocí rituálů, několika démoních srdcí a jiných artefaktů, by vyvolali krvavého démona. Ten by bránu uzavřel. Ale nevěřila jsem temnému srdci tohoto kněze a proto jsem volila cestu, již jednou ověřenou. A to pomocí legendárního meče Lavetalaru. Ten byl bohužel rozdělen na tři části. Rituál měl odkrýt, kde se nachází čepel. A tak začalo zběsilé pátrání po ingrediencích. Bylo zapotřebí čtyř démoních srdcí, svíčky používané k rituálům, kadidlo, svěcená voda, svatá půda. Avšak zbývalo ještě pár hodin před setměním a páni města se rozhodli trochu rozveselit obyvatelstvo. Proto byla pořádána druhá aréna. V této vyhrál hraničář Neithan. Když padla na město tma, rozšířily se zvěsti o chystaném útoku upírů a lykantropů. To byla chvíle, na kterou dlouho čekal bratr Gerald. Jeho plán byl nebezpečný. Chtěl sám ochutnat život upírů. Proto se vydal hledat jejich hnízdo. Já znavena a promoklá, zůstala ve městě. Z lesa se ozývaly strašné zvuky tvorů, které bych nikdy nechtěla potkat sama bez svých druhů. Zanedlouho se vrátil Gerald, který si nic nepamatoval, ani svůj původ. Byl spoután postříbřenými řetězy a spolu s obchodníkem Nordem a Haneesem jsme jej hlídali, snažíc se mu pomoct rozpomenout se na svůj původ a události, o kterých věděl jen on. Ze své noční pouti donesl totiž zajímavý předmět, záštitu meče Lavetaralu. Nakonec se přeci jen Gerald vrátil, i když moje důvěra v něj byla o trochu menší Boje proti upírům a vlkodlakům trvaly dlouho do noci a několik dobrodruhů při nich zahynulo. Dokonce i bratr Wolf byl zabit. Když byli nepřátelští tvorové poraženi, ve městě se opět začalo slavit. Bojovníci se chlubili svými trofejemi, obchodníci tím, kolik lidí ošálili, mágové, kolik kouzel nově poznali… Den 5. v červnu, Seč u Chrudimi Ráno nastal shon, neboť čas nás tlačil a bylo třeba mnoho artefaktů potřebných k rituálu sesbírat. Já byla mistrem Orinem určena k tomu, abych získané předměty schraňovala. Měla jsem proto kolem sebe vždy skupinku hraničářů, kteří mě chránili. Ale napřed v lese proběhla meditace hraničářů, kdy byl navrácen život Wolfovi. Mocné kouzlo mistra Orina mu vdechlo vzduch zpět do plic. Jakmile všichni byli připraveni, obcházeli jsme ostatní a vybírali ony předměty. Srdcí démonů jsme měli více, než bylo potřeba. To jedno přebytečné jsme chtěli směnit. Ale ještě, že jsem posečkali, neboť jedna skupina, snad samotných hraničářů, zradila nás a srdce démona darovali knězi Sethovi. Tím vyvolali krvavého démona. Ale toho jsem při svých poutí nezahlédla. Vím jen, že bránu neuzavřel. Svíci vlastnila kouzelnice Ilein, ochotna ji vyměnit pouze za záštitu a hrušku meče Levataru. My vlastnili pouze onu záštitu. Ani obchodníci netušili, kde by se mohla nacházet hruška. Proto jsme se rozhodli hledat prvně svatou hlínu. Našli jsme hrobku, která dříve patřila svatému muži. Ale při řeči s podivným hlídačem a i Geraldova snaha odvést nás od tohoto místa (chránil své nové druhy)), nás přesvědčila, že jsme na správném místě. Rychle jsme tedy sháněli další hraničáře, kteří by nám pomohli s tímto tvorem a s tím, co ukrývá uvnitř. Ghůlského hlídače jsme udolali kouzly a upíra v kobce zabili stříbrnými zbraněmi. S posvátnou hlínou jsme šli zpět do města. Ilein jsme přesvědčili, ať nám svíci dá jen za záštitu a nakonec souhlasila. Jednotlivé artefakty jsme sesbírali a rituál mohl začít. Kouzelnice Penelope uvnitř magického kruhu prováděla kouzla mi neznámé, ale když bylo po všem, brána se uzavřela a před námi se objevila blyštící se čepel meče. Poté začal velký boj o meč. Bylo třeba složit všechny tři části. Avšak po hrušce nebylo ani stopy. Lady Ilein ztratila svou vlastní vůli a bojovala na straně zla. Proti ní se postavila kouzelnice Penelope. Mnoho hraničářů šlo právě k ní. A proto jsem ve snaze zachovat rovnováhu mezi zlem a dobrem následovala Ilein. Boj to byl krutý. Ve válečné vřavě mnohdy zraňovali bojovníci své vlastní lidi. Zombie ovládané zlem pustošili řady nepřátel. Mne nakonec omráčil šíp a probrala jsem se až po boji. Od ostatních jsem se dozvěděla, že dlouho se bojovalo, než se všechny části spojily. Velké kouzlo musí být uvězněno v tomto meči, neboť mrtví vstávali, lidé posedlí démony a pokousáni nemrtvými byli opět zdraví. Nakonec přeci jen vše skončilo dobře a lid Lakriské říše si opět může žít své poklidné životy. Starosta spokojen, že opět je jeho pohraniční město v bezpečí, nešetřil chválou a mnohé bojovníky odměnil. Velmi se vyznamenali dobrodruzi pocházející ze severovýchodu, a tedy i já. S radostí jsme přijali veškeré pití nabízené nám jako odměna. Lakriské sklepy budou do další sklizně nejspíše prázdné… Ať jsem se snažila sebevíce, kratší to bohužel napsat nejde. Tímto se omlouvám těm, co jen čekali nějaké hodnocení. Ale tento LARP mě nadchl natolik, že bych něco takového nemohla udělat. Možná ze mě mluví nováčkovské nadšení. Každopádně tuto akci si budu pamatovat dlouho. K této hromadě chvály a uznání, pár drobností, které by se mohli vylepšit. - CP, které hráli zombie, byli úžasné. A když jsem je viděla poprvé po někom skočit, začala jsem sama zvažovat, zda mám útočit. Ale zároveň to bylo i nebezpečné. Měla jsem obavy, že je zraním svou zbraní. Proto se i špatně bojovalo. - Závěrečná bitva. Ten chaos, který zavládl! Nebylo vůbec jasné, kdo je na které straně. Možná by bylo dobré před bitvou, každé straně dát pásky na uvázaní kolem hlavy. - Nesmrtelní bojovníci při závěrečné bitvě. Několikrát jsem viděla hromadu lidí sekající jednoho a ten přesto i po tomto útoku přežil. Ale to by se spíše měli zamyslet hráči. Tyto tři drobné výtky, ale vůbec nezměnili můj názor na to, že tato akce byla nejlepší za tento rok, kde jsem všude byla. Moc díků organizátorům!!!

15.06.2005. 21:42