Echtré 2003

Pro mě hra začala ve středu odpoledne. K večeru to vypadalo, že akce bude spíš komorním dýchánkem u piva a medoviny, neb nás, hráčů bylo dohromady asi pět a organizátorů jakbysmet. Malé počty ale nejsou u LARPu nikdy na škodu. Večerní divadlo proběhlo úspěšně. Dozvěděli jsme se, že do země zavítal drak, požral koho mohl a zmizel. Pak nastal čas již zmíněného dýchánku, Almon zásobil hospodu vcelku dobře, a tak jsme ji dokonce ani nevypili. Uspaný drak a chycení psi bohů Začátkem druhého dne se počet zúčastněných zdvojnásobil, což znamenalo doplnění počtu na příjemné optimum. Začali se líhnout první hráčské postavy. Jak už to tak na Lambřiných akcích bývá, bylo Fmožné po konzultaci uvést do hry takřka jakékoli schopnosti. Já hrál bojovníka, který sílí, když zabíjí, a slábne, když se mu zabíjení nedostává. A přítel Maugius mě měl v případě zranění napájet léčivým lektvarem, jehož hlavní složkou byla medovina, a ukazovat mi, koho že to mám připravit o život. Ostatní hráči byli také pěkná kvítka. Niemy se hned z počátku předvedla, když coby sličná elfka ochutnala (a nejspíš i snědla) harpii. Léčitelka Kamila zas chtěla každého "kočkovat" což spočívalo v přesném dávkování medoviny injekční stříkačkou - prý kvůli "provenci". Nakonec většinu našich ran léčila právě ona - pohotově je ovazovala a čistila, aby zabránila "psinfekci". S drakem se to rozseklo (nebo vlastně ne) docela rychle. Maugius prohlásil, že to není netvor a že ho tedy zabít nepůjdeme. Tím byla polovina válečníků ze hry a zbýval jen zaklínač, který ho zase zabít nechtěl. Nečekaně jsme tedy draka nezabili, pouze jsme ho nalákali na tučnou ovci (velikosti pětikoruny)), kterou jsme napumpovali uspávacím lektvarem. A tak nastal v zemi pokoj. V mezičase přečetli snad všichni hráči svitky v místní knihovně. A že jich bylo požehnaně. Lambra zkrátka před hrou nezahálí, možná ani nespí. Tyto svitky obsahovaly hory legend a historických událostí, které se později ukázali jako nezbytné pro pochopení příběhu. To se mi dost líbilo, protože míra nejasnosti legend byla přesně taková, že nebylo ani moc lehké ani moc těžké odhalit jejich souvislost s aktuálními událostmi. Druhý den hry byl zakončen groteskním soudním procesem, v němž pán města Almon soudil vyčůránka Boldricka. Ten se jako správný zloděj hájil tím, že nic neukradl. Almon zas jako správný feudál nejdříve zabavil všechnu jeho hotovost, aby pak mohl žádat pokutu. Chudák Boldrick tak přišel o svůj mamon, ale svět Echtre se točil dál. Třetí herní den byl zkrácen deštěm. Dopoledne nám vstal z mrtvých dřívější místní král a začal si povolávat kamarádíčky. Párkrát jsme je zpacifikovali, ale když jsme potkali krále samotného, tak zpacifikoval on nás, a to dost důrazně. Nakonec jsme ale zjistili jak na něj. Bylo třeba odnést éterickou kněžku (Atalanté) nahoru na kopec. Zde jsem uvolnil místo mocným, silným a především vytrvalým hrdinům - bojovníku Zedarovi a zaklínači Xirkanovi. Vydrželi kněžku nést až do půlky kopce, kde se jí jich zželelo a prohlásila, že hrob nemrtvého krále je vlastně náhodou už tady. Po vysvěcení hrobu byl zas svatý klid. Po těchto událostech nastal konečně čas na správný odvaz. Rothas se převtělil do slunečního Boha Belenuse, ve žlutém varkoči opravdu vypadal jako sluníčko (my mu ale večer začali říkat marcipánek). Almon hrál jeho bratra - boha podsvětí a smrti Arawna. Belenus prohlásil, že máme najít bráškovy roztomilé psíky. Pár kerberů, nebo tak něco, se totiž začalo toulat krajem. Pán slunce však nejspíš neodhadl možnosti běžných smrtelníků - dal mě a These kouzelnici ke spoutání psů jen 1,5 metru svých vlasů. Božské psi (hladové organizátory) jsme nalákali na trochu salámu a pak málem udusili, když jsme je všechny čtyři málem marně omotali krátkými Belenusovými vlasy. Po zoufalém volání "Belenusi bože slunce přijď!" se bohové slitovali a psi si vzali. Po těchto událostech jsme ještě vyhladili pár upírů. Chudák upír Abadon byl rozsekán asi třikrát, než se našel dobrák s osikovým kůlem a smyslem pro pořádek. Mocná a silná upírka Lambra (kdo ji zná, možná se diví) byla nakonec zalehnuta zaklínačem, nacpána česnekovou tinkturou, protlučena kůlem a ještě pro jistotu rozsekána na kousíčky. Budiž jí země lehká. A aby toho nebylo dost, tak tento den ještě zemřel jednorožec a pár ukecaných druidů. Povstání mrtvého krále a probuzení draka se po dalším studiu legend ukázalo jako úzce související. Začali vznikat různé spekulace o příčinách podivných událostí posledních dnů, ale jistota byla zatím v nedohlednu. Příchod temného Fechlamana, Fénix a velké finále Poslední den hry začal ultimátem. Objevil se chlapík (opět v podání Rothase)), který prohlásil něco jako "Přineste mi korunu moci nebo se slunce západem zemřete. Všichni!" Od našeho přítele, zvláštního, ale do té doby vždy přátelského čaroděje, jsme se dozvěděli, že nám může poradit jistá sebevědomá vládkyně města na severu. Cestu skrz les nám ale zastoupila dvojice oživlých stromů, vedených lesní kněžkou. Poté, co jsme symbolicky uctili smrt zesnulých druidů obětováním trochy krve jejich vrahů, byla cesta na sever konečně volná. Paní města Audachtu, Mephala, byla vypočítavá mrcha. Za radu si vyžádala korunu moci a jako zástavu duše dvou z nás. Neměli jsme moc na výběr, a tak jsme na její podmínky přistoupili. Pak jsme se dozvěděli, že k vypuzení násilnického mága, který nám po ránu vyhrožoval, bude třeba vykonat určitý rituál. Po návratu z Audachtu jsme pro tento obřad postupně získali obě ingredience (pera fénixe i ohňovou vodu) a nakonec také zaříkadlo. Za zmínku stojí setkání s Fénixem (viz foto). Jak se den chýlil ke konci, postupně se vyjasnily i zbývající souvislosti: jako osa a konečná příčina všech podivných událostí posledních dnů byl odhalen, nyní již známý, čaroděj Fechlaman. Těsně před slunce západem došlo na rituál. Fechlaman se objevil a znuděně si poslechl, jak opakujeme naučené zaklínadlo. Zaklínadlo, které mělo zabrat na poprvé, totiž nemělo žádný efekt. A tak nás Fechlaman nejdřív všechny zabil, pak oživil a nakonec nás coby tupé nemrtvé nechal sežrat naši královnu (Lambru). Jediný pohotový gardista zachránil korunu moci z královniny hlavy a odnesl ji Mephale z Audachtu. K našemu posmrtnému potěšení s námi zemřel i prokletý Fechlaman, neboť se opojen svou vlastní silou vyčerpal k smrti a v troskách města také uhořel. Jak vidno, akce to byla podařená, alespoň z mého pohledu. Skrze materiály v knihovně a získané informace bylo možné proniknout k tomu, co se skutečně dělo. Příběh pěkně odsýpal a plynule se nám - hráčům odkrýval, takže se zřídka stávalo, že by nudil. Pořadatelé i hráči hráli pěkně a často i přesvědčivě. Některé hráčské charaktery byly pěkně prokreslené, byl prostor pro vývoj postavy a roleplaying ve skupině. Také boje občas opravdu stály za to - zvlášť někteří organizátoři (například Zedar) hráli i souboje tak, aby co možná nejvíce zábavné a napínavé pro hráče i pro organizátory samotné. Nicméně I pár výtek by se našlo. Během hry mi to sice nepřišlo, ale když se na to podívám zpětně, tak musím konstatovat, že příběh nebyl příliš originální. Také prvky, které často bývají vrcholy děje, jako třeba setkání s drakem, jednorožcem či nemrtvým králem, byly na denním pořádku. Inu, možná to patří k Lambřinu stylu, nakonec musím uznat, že tento náhled nemusí sdílet každý. Proto nezbývá než poradit vám, abyste příště přijeli a zažili Echtré na vlastní kůži… Text převzat z arboria.asf.cz.

26.02.2005. 15:38