Akrim: Měsíční kameny

V sobotu v šest ráno mě budí telefon a maří všechny mé naděje v to, že se aspoň jednou trochu vyspím. Byl to Ziridian, který mi začal nadávat za to, že je blbý počasí a vyhrožoval mi, že mě zabije, jestli se to nebude konat. To mě dokonale probudilo, a tak se ho snažil uklidňovat, ovšem v duchu jsem ho posílal do….však vy víte kam a svolával na něho všechny možný nemoci ( sifilys ) - ať už je jednou konečně pokoj. Po sedmý jsme konečně vyrazili naším autem a u benzínky vyzdvihli Zaka ( Ondru ) a Ciry. Mezi Litomyšlí a Strakovem mi zavolal Mordajrog, že na nás čekaj u kostelíka a že sebou kdyžtak máme vzít Morcanta, jestli ho někde neuvidíme. Morcanta jsme opravdu nikde neviděli, ale ostatní jsme ve Strakově našli. Čekal tu i Zir s Drirrem a několik dalších lidí. Ve Strakově jsme pak čekali na čísi zahradě ještě na několik dalších lidí. Docela mě potěšilo zjištění, že ostatní jsou z velké části většinou taky na 1. úrovni, takže nebudeme tolik slabí. Myslím, že jsme byli docela silná družina ( veteráni z mnoha bitev a jiných dřeváren se přece jen tak někoho neleknou  ). Bohužel nastal pak pravý opak. Odtud nás pak čekal pochod k hraniční lásce po asfaltovce kamsi za Strakov. Tady už čekal Světlušák a několik jiných lidí, a tak jsme vyrazili do tábora lapků. Ten museli zlodějové odemknout. Já teda ještě ne, protože jsem si neházel kostkou ani na základní vlastnosti postavy. Pak jsme si házeli kostkou na základní vlastnosti postavy. Vcelku se mi dařilo, nejvíce ovšem na šikovnost, kdy po přičtení svého bonusu jsem se dostal na výsledné číslo 9. Což je ovšem výchozí informace pro postřeh, takže jsem měl postřeh 16. Můj základní počet životů byl 6. Myslel jsem, že je to dost a bude mi to stačit na dlouhý boj, ale potom po zásazích za tři od magických zbraní jsem se hodně rychle vyvedl z omylu. Konečně jsem vyzkoušel pěstní štítek v souboji z Ciry a zjistil jsem, že s ním vykryju jen velmi málo nebo nic. Já jsem spíš na delší meče. Vzal jsem si tedy dýku, ale hned po první pořádné ráně přes prsty jsem usoudil, že si ji raději nechám na podřezávání ( kvůli tomu jsem si ji taky vyrobil )), protože v Akrimu podřezání odebere absolutně všechny životy. Celá hra spočívala v podstatě v tom, že na určitých předem známých místech v určitý předem známý čas je schován měsíční kámen, který se může vyzvednout. Ten se však může vzít pouze s pomocí Sorellů, pro které se před začátkem hry měli vypravit zvědi. V našem případě samozřejmě já. Po velmi prudkém klesání jsme došli do údolí k rybníku ( zjistil jsem, že jsem tudy už párkrát jel se Zebroušem na kole ). Pro Sorelly jsme museli vlízt dovnitř do hráze. Už teď jsme byli dost zaprasený od bahna, a tak se mi tam ještě přes víc zabahněný žebřík z kovových drátů nechtělo. Vlez tam Mordajrog, který mi jeden Sorell přinesl výměnou za to, že jsem mu podal šavli. Vcelku dobrý obchod . Čekal jsem mnoho, ale s tím, že se budu brodit uvnitř hráze rybníka po paty ve vodě jsem teda vůbec nepočítal – pořád je lepší si na to sehnat lidi. Po návratu do tábora jsem rozvrhl následující taktiku: Půjdeme vybrat hraniční hlásku a obloukem přijdeme přes les k hraničnímu dolu, kde byl v 10:00 první měsíční kámen. Kolem posedu jsme nenašli absolutně nic kromě použitých kondomů, toaleťáku a odpadků. Nepomohlo, ani když jsem vyšplhal nahoru . Pak jsme přes les opět sešli do údolí, ale hraniční dol jsme vůbec nenašli. Hrací plocha byla teda dost velká a my jsme měli navíc nevýhodu, že jsme to tam vůbec neznali. Šli jsme kousek po cestě až skoro k rybníku. Kousek nad ním jsem uviděl na stromě něco bílého, tak jsme tam sešli. Byla to obálka zajištěná pastí. Při testování jsem získal 13, zatímco na zadní straně pasti bylo 11. Kdyby se to spustilo, bylo by to dost nepříjemný, protože by mě to pravděpodobně zlikvidovalo ( nějaký jed zabraňující spánku a odečítající životy během dne ). Byly tam peníze, dvě perly a několik lektvarů, ale bohužel to bylo celý dost rozmočený. Na protějším stromě byla krabička s měsíčním kamenem. Místo nebylo nijak popsáno a my jsme vůbec netušili, že jsme v bažině, kde se kámen může vybrat až v 15:00. Bylo mi to hodně divný, ale pokračovali jsme dál v cestě na protější svah. Nahoře jsem si uvědomil, že mi Mordajrog se Světlušákem říkali, že bažina je hned u Sněžnýho jezera, takže jsem vzal kámen a vrátil ho na místo. Když jsem se vrátil nahoru, ostatní mi řekli, že viděli cizí družinu na naší cestě k vlčí jámě. Pokračovali jsme po cestě a připravili se na boj. Oni se před náma schovali za stromy, ale byli vidět absolutně všichni. Ve vlčí jámě žil kdysi vlkodlak, který byl nadán kouzelnou mocí. Podle mapy jsem ostatní navigoval a nakonec jsme to našli. Ziridian tam samozřejmě musel okamžitě skočit, čímž na sebe uvalil proletí. Musel tam 15 minut zůstat. V 11:00 měl být další kámen u Morganova stromu. Vyrazili jsme se Zakem na průzkum a hledali jsme to. Nic jsme nenašli, protože celá ta oblast byla dost velká a osamělých stromů tam bylo hafo. Ovšem chvílema jsme zaslechli někoho hulákat, ale ve dvou jsme nechtěli pokoušet osud. Vrátili jsme se pro ostatní a vzali to poklusem zpátky. Hrozně dlouho jsme to hledali, ale vůbec jsme nic nenašli. Kromě dřevorubce. Drirr: ,,Hele, támhle je někdo se štítem…“ všichni jsme popadli zbraně a přikrčili se. Zak: ,,Hovno, to je ňákej chlap.“ Já: ,,Já nic nevidím, kde?“ i přes svý brejle jsem napůl slepejš. Drirr: ,,Říkám, že je tam někdo se štítem!“ poměrně vzteklým tónem. Šli jsme to obhlídnout zblízka a byl to dřevorubec. Rozhodli jsme se, půjdeme pro kámen ( 12:00 ) do dolu mrtvého muže, který byl po cestě údolím někde na kraji Strakova. Opět jsme seběhli do údolí a šmajdali po cestičce po proudu potoka: Zak: ,,Hele mlok.“ Drirr: ,,Prej sou jedovatý.“ Zir: ,,Kde?“ Já: ,,Já nic nevidím.“ Ciry: ,,Támhle v tý zátoce.“ Já: ,,Áha! No jó…to je přece mlok!“ Nedaleko lesíka, kde měl důl bejt, jsme uviděli prchat tři nebo čtyři postavy. Byli to jiný dobrodruzi. Omylem jsme to místo přešli a šli na něho zezdola. Tam jsme uviděli tři přikrčený Varagy a fotografku. Zak: ,,Oni se asi fotografujou“ ve skutečnosti nás pozorovali a mysleli si, že je nevidíme. Kousek nad nimi byl důl. Vlezl jsem tam sám, ale to už na nás zaútočili. Nebyli ovšem tři, protože za těmi třemi se tam schovávali další tři nebo čtyři. Došlo ke krátkému boji. Zabili nám Ciry a Ziridiana. Já, Zak a Drirr jsme se zachránili úprkem. Kus dál nás dohnala Ciry i Ziridian. Ten byl pouze zajat a byl propuštěn, když odevzdal svůj majetek. Ciry byla skutečně mrtvá. Potkali jsme další družinu, se kterou jsme se dohodli, že si navzájem pomůžeme. Oni šli přímo, zatímco mi napadli nepřítele z boku. Navíc se tam odkudsi vyloupla ještě Světlušákova družina a došlo k dost chaotickýmu boji, kdy se do nás pustila i spřátelená družina. Všechno korunoval rudý kouzelník Zeulg, který měl nezranitelnosti a sekal tam do nás dle libosti: Já: ,,Zásah!“ Zeulg: ,,Křup!“ Já: ,,?“ Zeugl: ,,Křup!“ Já: ,,Hovno…fakt?“ Zeulg: ,,Jo, jsem nezranitelnej.“ Já: ,,Aha, takže já se pomalu vzdálím…“ Následoval velmi rychlý strategický úprk z dosahu toho rudého ďábla. Nakonec se ohnisko boje odsunulo mimo důl. Vlezli jsme tam s Drirrem, ale po okraji skály nad námi nepříjemně kroužil Morcant. Krabičku s měsíčním kamenem jsem objevil téměř okamžitě. Zeptal jsem se Drirra na čas: Drirr: ,,Ještě deset vteřin.“ Já: ,,Můžu?“ Drirr: ,,Jo, už jo“ Já: zatím jsem vyndal obsah krabičky a schoval ji hluboko do své zlodějské dlaně. ,,Tak jo, teď rychle pryč.“ Drirr: ,,Tak ještě deset vteřin počkej.“ Sebrali jsem rychle ostatní a vyrazili úplně na opačnou stranu a pak zpátky, abychom zmátli případné pronásledovatele. Neustále jsme čekali pronásledování a chvílema jsme klusali až do tábora lapků, ale nic. Nakonec jsem tam byli první. Začali jsme se občerstvovat, svačit a vůbec jsme přemýšleli, co s tak pěkně načatým dnem. Zatím nám umřela jen Ciry. Pak se do tábora začali sunout ostatní. Řešil se nějakej problém ve smyslu, že ty nesmrtelný kouzelníci a bojovníci, co na nás útočili, nebyli tak úplně nesmrtelný – údajně na ně mají učinkovat magický a vrhací zbraně? Docela nás potěšilo zjištění, že si můžeme v táboře nechat všechny herní předměty, takže nehrozilo, že nás o ně někdo obere, až nás zabije. Měli jsme docela dost peněz, pár lektvarů, ty dvě perly a měsíční kámen. Přemýšlel jsem, co s ním. Elfík Ziridian ho na mně zatím mámil, protože ho chtěl stejně jako ostatní elfové vrátit do lůna přírody. Já ho zas chtěl prodat za co nejvíc, nebo ho jinak zpeněžit, aby z toho byl co největší užitek. Ciry zatím nad zapáleným ohněm vařila v ešucáku žaludy, aby tak získala mágy ( nebo maggi???  ). Začal jsem pomalu ostatní připravovat na to, že budeme muset za chvíli vyrazit do opuštěného tábora, který se nacházel někde o kus dál na tom samém svahu. Mátly nás opět nezakreslené cesty, nakonec však pomohla náhoda, když jsme uviděli v jednom lesíku stát čtyři dobrodruhy: Zak: ,,Hele, támhle stojí tamta družina.“ Já: ,,Hm…já nic nevidím.“ S jistotou, že to bude tam jsme se tam vypravili. Moc jsme bojovat nechtěli, ovšem oni dělali jakoby nic stáli kousek od jámy, kde byl kámen, zatímco já zuřivě přehraboval haldy jehličí na místě, kde byla prázdná obálka, abychom to pak v jednu vzít a zmizet s tím do tábora. Když odbyla jedna, bylo pozdě, protože jejich druid vzal krabičku s kamenem a odletěl kamsi daleko do lesa. Oni na nás zaútočili, abychom ho nemohli pronásledovat. Během boje se všichni přesunuli o kus dál a já se najednou ( ani nevím jak ) ocitl kousek za zády jejich kouzelnice Avriely. Právě sesílala na Ziridiana skákavost, tak jsem ji nechal, ať ji na něho sešle  a připlížil jsem se k ní zezadu. Kdybych využil schopnost zákeřnost, dostala by to za dva. Když už jsem se napřahoval, uvědomil jsem si, že ji vlastně můžu podřezat a bude mrtvá hned. Přišel jsem až úplně k ní a podřezal jsem ji: Já: ,,Podřezání.“ Avriela: ,,Za kolik?“ Já: ,,Jak za kolik?“ Jak jsem měl vědět, že nečetla pořádně pravidla? Avriela: ,,No za kolik to mám?“ Já: ,,Za všechno.“ Už mi svitlo . Avriela: ,,Jak za všechno?“ Já: ,,No přece za všechno.“ Avriela: ,,A to jde?“ Já: ,,Jo, proč bych to jinak dělal?“ Tomu říkám rozhovor na úrovni . V tu ránu byla protivníkova družina oslabena o 1/3 svých sil a o magii. Sice měli pořád kouzelné meče, kterými dávali za 3, ale už neměli šanci. Netrvalo dlouho a zabili jsme je. Dostal jsem sice jeden zásah za 3, ale ještě mi 3 životy zbyly. Dostali jsme od nich spoustu lektvarů, ale to už se sem řítili Varagové: Zak: ,,Bacha, jdou sem Varagové!“ Já: ,,Já nic nevidím…“ Drirr, Zak a Ciry, je ( mrtvoly ) okradli a oklikou vzali roha do tábora, zatímco já se Ziridianem jsme běželi ještě dál do lesa ulovit druida Zir: ,,Támhle jsem ho viděl utíkat…“ Já: ,,Já nic nevidím, kde?“ Druida jsme nenašli, ale zato jsme potkali bloudícího Mordajroga, který se k nám přidal a stěžoval si na to, že ještě nikoho nepotkal a nevěděl o tom, že jeho družina přepadla tu naši. Vrátili jsme se do tábora, kde si Drirr lámal hlavu nad spoustou našich lektvarů, zatímco se Ciry oživovala, protože opět neutekla. Bohužel jsme zjistili, že nám chybí část pravidel k alchymistovi a tudíž nevíme, co jednotlivé lektvary jsou. Přemýšleli jsme to udělat metodou pokusů a omylů a pár jich vypít, ale nakonec z toho sešlo, když nám druhá alchymistka slíbila, že nám pomůže, když na ni chvilku počkáme. Samozřejmě že se nevrátila, protože šli pro kámen do vlčí jámy. Spojili jsme se s družinou, kterou jsme právě u opuštěného tábora pobili a vyrazili jsme k vlčí jámě společně. Když jsme se s velkou námahou vyšplhali do kopce, už nás tam čekali, dvě ostatní družiny se proti nám taky spojili ( Varagové + Světlušákova družina ). Za pár minut měla být jedna a Světlušák kamsi zmizel. Mysleli jsme, že šel pro kámen a že zamíří obloukem k táboru, a tak jsem já, Drirr a ještě zloděj z druhé družiny mu šli zkřížit cestu. Šíleným tempem jsme seběhli dolů a pak se vyškrábali do kopce. Chvíli jsme slyšeli i nějaký hlasy, a tak jsme pospíšili k táboru, kde nebyl nikdo kromě kameramanky. Čekali jsme tam, až tam teda někdo přijde. Drirr si lehnul na zem: Drirr: ,,Ale že je dneska krásný počasí.“ Během několika vteřin po jeho slovech začal déšť, který se nás držel až do konce hry . Čekali jsme snad půl hodiny a podezřívali jsme ostatní, že na nás ušili boudu a že se nám z nějakýho křoví v okolí smějou. Pak přišel jeden ze spojené družiny s léčit, který nám řekl, že se to vyřešilo soubojem, který on prohrál a že ostatní se přesunuli k bažině, kde má být v 15:00 předposlední kámen. My tři, co jsme hlídali u města jsme se tedy přesunuli k bažině. Na jedné straně bažiny byli naši, na druhé na kopci v lese druhá strana. Rozvažovali jsme nějakou rozumnou taktiku, ovšem mému návrhu, abychom tam těsně před třetí vlítli a udrželi je od kamene do 15:00 a utekli s ním, se nedostalo ohlasu. Nakonec jsem si tam šel provokativně sednout na pařez a čekal jsem, že to nějakej skřeťák z Varagu nevydrží a vrhne se na mě, ovšem zapadne po kolena do bahna. Nemusel jsem čekat dlouho, protože ze kopce seběhl Morcant s Mordajrogem, ovšem před bažinou se bohužel zastavili a přemýšleli dost dlouho, co dál, než je napadlo ty kaluže o dva metry dál obejít. To už jsem zase já na nic nečekal, protože při pohledu na žluté proužky na jejich zbraních mi napadlo, že budou mít útok minimálně za dva. S ostatními jsme pak přemýšleli nad tím, jak sebrat kámen a nenechat se pobít. V 14:57 oba oddíly seběhli do bažiny a dělil nás jen potok. Rozpoutal se zuřivý boj. Podařilo se mi proniknout bokem na jejich stranu, protože jsem se chtěl dostat ke kameni, ale Mordajrog ho vzal dřív. Rozpoutal se poměrně prudký boj. Měli samozřejmě skoro všechny zbraně očarovaný a Zeulg na sebe seslal nezranitelnost. Ovšem jsme je celkem zatlačili, i když ne nadlouho. Útočil jsem na ně z boku a pár zásahů jsem rozdal. S tím krátkým mečem jsem měl hrozný problémy s bojovou vzdáleností, protože jsem nebyl na tu délku zvyklý . Pěstní štítek v druhé ruce mi byl na dvě věci. Ovšem až do chvíle, kdy na mě jejich alchymistka seslala nějaký ošklivý kouzlo, který mi ubralo 2 životy a pak přišel sousek s jedním z jejich válečníků, který měl za 3. Už teď to vypadalo dost bledě a rozhodně jsem usoudil, že mi ta půlhodina zkušeností nestojí za to, abych padl v tomto prohraném boji. A tak, když se na mě vyřítil nezranitelný Zeulg, jsem na nic nečekal a vzal jsem nohy na ramena. Chtěl jsem to celý obejít po hrázi. Když jsem se dostal na cestu, už tam byli i o kus dál nad bažinou naši, kteří buď živí ustupovali, nebo se jako mrtvoly vraceli rezignovaně do tábora. Já se tam taky vrátil. Opět se mi podařilo přežít, takže jsem se rozhodl, že dnes už umřít nechci a budu s ostatními manipulovat a intrikovat. Poslední kámen měl být na ,,včelí stezce“ nedaleko tábora. Prohledávali jsme okolí opravdu důkladně, ale nic jsme nenašli. Možná to bylo tím, že kámen byl v půlce cesty k hraniční hlásce, a tak daleko jsme nehledali ( pátrali jsme spíš v okolí takových 50 metrů od tábora ). Nakonec přišel jeden dobrodruh, který nám řekl, že ho našel, ale nemohl ho vzít, protože nemá Sorell a že nám ukáže, kde je. Cestou jsme se dozvěděli, že všichni elfové, hraničáři a rudý kouzelníci se vzpouřili a chtějí kameny pro sebe. V lesíku poblíž včelí stezky se schoval do stromu druid se třemi kameny a nebylo možno ho odtamtud dostat. Byli tam všichni, kdo nebyli elfové kromě naší družiny. Mordajrog mi řekl, abych druida hlídal, kdyby se náhodou pustil. Ovšem já jsem se ho zeptal, jestli mi dá kámen, když mu pomůžu utéct. Bohužel mě slyšela cizí alchymistka a s mečem v zádech jsem musel dělat hodnýho kluka a spojence proti elfům. Zloději natáhli kolem stromu rezontonující sítě, aby druid zemřel, kdyby ze stromu vylezl. Pak už jsme ho nemuseli hlídat. Přišla i zbylá část naší družiny a usnesli jsme se, že budeme bojovat proti elfům. Ziridian jako elf chtěl být také námi, což bylo velmi podezřelé . Zatím se rozebírala taktika, protože ačkoliv nás bylo víc, oni měli samé lidi ovládající ve velké míře magii a nezranitelnost. Vydal jsem se na ,,průzkum,“ i když ve skutečnosti jsem šel omrknout, na čí straně bude více výhod. Strana protivná se shromáždila v táboře. Byl tu i Zeulg. Já: ,,Ale dyť ty nejseš elf, ne?“ Zeulg: ,,Jsem.“ Já: ,,Ses posral, ne?“ Zeulg: ,,Mě to taky mrzí, musel jsem okrást celou naši družinu o kameny, ale zas je za to herní čas navíc.“ Já: ,,Fakt? Víš, on je ten druid uvězněnej ve stromě a když se pustí umře, co vy s ním chcete dělat?“ Zeugl: ,,Tak on je ve stromě? Já bych ho tam nechal.“ Já: ,,Tak víš co? Naše družina bude jakoby proti vám a až tam přijdete, zaútočíme na ně zezadu. A druida vysekáme ze stromu a vezmeme mu kameny.“ Zeulg: ,,To by šlo.“ Za chvíli jsem už mluvil se Světlušákem. Já: ,,Oni jsou za pomáhaní elfům nějaký herní zkušenosti?“ Světlušák: ,,Jo, ale jen pro elfy.“ Já: ,,Aha, tak já jim jakoby slíbil, že vás přepadneme zezadu až zaútočej, ale přitom vás nepřepadneme, protože to bude past na ně.“ Světlušák: ,,To by šlo. Takže ty děláš, jakože nás zradíš a přitom zradíš je?“ Já:,,Hm, ještě jim jdu říct, že jim teda pomůžeme.“ Nemusel jsem jít daleko, protože se už plížili lesem k nám. Já: ,,Zeulgu, naše družina to teda bere, pomůžeme vám, až zaútočíte.“ Zeulg: ,,Tak jo.“ Já: "ale mám jednu podmínku" Zeulg: ,,Jakou?“ Já: ,,ZDARMA špunty do prdele…“ Pokud se v tom čtenář této recenze začíná ztrácet, obě strany si mysleli, že jsme naslibovali pomoc té druhé a přitom ona ví, že ta druhá strana jako ví, že jakoby pracujeme pro tu druhou a při boji jim vpadneme do zad. Ve skutečnosti jsem měl v plánu přidat s k elfům, ale držet se stranou. A až by boj skončil, pobili bychom vítěze a odstranili pasti ze stromu a vysvobodili druida oplátkou za jeden měsíční kámen. Všechno by to možná dobře dopadlo, kdyby Ziridian nebyl pitomec a celý to nezkazil. Protože když se k sobě obě strany přiblížili a začali se dohadovat, přizabil zezadu Drirra a zběhnul k elfům a řekl jim, že na ně chystám lest a že se k nim nepřipojím. V tu ránu se rozpoutal boj a já si stoupnul stranou, protože pak začali bojovat elfové i proti sobě. Zak s Ciry bojovali proti elfům, Ziridian u elfů a já a Drirr jsme stáli bokem a pozorovali boj dvou elfů mezi sebou. Už jsem vážně nic nechápal. Ovšem pak došli oba elfové k zajímavému zjištění, že jsou vlastně spojenci. Hra měla končit v 17:00. Do té doby se snažili ostatní udržet proti elfské straně strom s druidem. V posledních vteřinách boje jsem trošku prohnal zraněného Zaka s jedním životem. Druid se v posledních vteřinách pustil a kameny si vzal jeden proti-elf, který nebyl ovšem proti-elf, ale tajný zrádce, takže kameny v 17:00 drželi elfové a hra skončila. V táboře lapků se ještě řešily různý věci a pak se pomalu vyrazilo domů. Bratřík nás vzal do Strakova v nákladovém prostoru pickupu, takže jsem tam byli za chvíli a všichni. Rozloučili jsme se ještě s Drirrem a šli vyhledat auto. Pak jsme se zdrželi ještě u nějakých Staňkovic známých ve Strakově na čaji. Doma následovala vana…teplá večeře…a další čaj . Závěrečné hodnocení: Naprosto skvělá akce! V podstatě nemám, co bych vytkl, akorát možná to, že nás tam bylo málo. Obzvláště se mi líbí nápad, že všechny lektvary, peníze a jiné herní předměty zůstávají do dalšího pokračování. Musím vyjádřit poděkování Světlušákovi a všem ostatním, co se na přípravě této akce podíleli. Příště rozhodně chceme jet znovu!

26.02.2005. 20:01