Domů · Dřevárny · Válka papírových haluzníků

Válka papírových haluzníků

Válka papírových haluzníků – 27. 3. 2004 Mordreaud Omluvte prosím sprostá slova, neboť autor této recenze má takový vztek na šlechtu a velení lidí, že by je nejradši nakopal všechny do prdele. Předem dodávám, že mě Assassini opět nasrali, protože nikdo z nich kromě mě nejel. Zir se vymluvil na rýmu, Zak na to, že jede letos naposledy na hory ( co já vím, tak je to naposledy tuto zimu už popátý ). A docela jsem začal uvažovat o tom, že z Assassinů vystoupím a budu si jezdit sám za sebe. V sobotu ráno jsem vstal už hodně brzo, abych se stihnul v pohodě připravit a vyrobit si záštitu u meče. Pak už jsem jen seběhnul na nádraží a nastoupil do vlaku, ze kterého jsem vyskočil ve Třebový, abych počkal na Varagy. Tu hodinu jsem tam tak nějak proklepal, než přijeli. Tentokrát byli čtyři ( Morcant, Mordajrog, Zeulg, Bombur ). Když si koupili jízdenku, tak jsem zjistil, že mě ta mrcha v Ústí nehorázně okradla a proklel jsem ji do šedesátého kolena. Ze Třebový jsme vyrazili osobákem směr Bílovice nad Svitavou, kde se měl konat sraz na bitvu. Ve Svitavách přistoupil ?????? ( organizátor Tichého hvozdu ). V Bílovicích jsme vystoupili a nikde nikdo. Oblékl jsem se tedy do svého gotického kroje ( který jsem si na bitvy dosud nebral, aby se neopotřeboval  ). Zatím přišel hl. organizátor Yiahimir. Byl docela vedle z toho, že mu přijelo 80 lidí, protože se mu jich přihlásilo jen 7. Já a Zir – který parchant nejel jsme byli dva z nich. Asi 2 km jsme šli s několika zastávkami na takovou louku, kde nás vyzvali, abychom se rozdělili na lidi a skřety. Skřetů tam bylo určitě tak o 40 – 50 % víc. Zatím jsme to nijak neřešili a registrovali jsme se a čekali, co se bude dít. Několik lidí tam natáčelo na louce parodii na Pána prstenů… Pak nás organizátoři vyzvali, abychom se všichni lidi pobili navzájem, zatímco skřeti vyrazili napřed na hrací plochu. Pět těch, co měli přežít, mělo být šlechtou. Moc fér to nebylo, protože tam běhalo několik jednotlivců – jako já, a dvě tři skupiny o pěti lidech. Zabil jsem jednoho člověka a pak jeden zabil mě. Klasický potravní řetězec. Ti co to vyhráli začínali asi na 2. úrovni. Mimochodem tato bitva byla udělána trochu víc na povolání. Byl válečník, hraničář, mág a zloděj. Z 1. na druhou úroveň se mohlo dostat za 20 zkušeností ( za dvacet zabitých skřetů ). To se ovšem nikomu nepodařilo, akorát jednomu člověku, kterýmu ale glejty ( zkušenosti ) dalo spousta jinejch a to ještě na konci hry, takže si to stejně moc neužil. Pak mi má někdo vykládat, že zabít osm lidí na 2. úroveň je moc – viz. moje pravidla na Mor. pole. Početní převaha skřetů byla prý vyřešena tak, že Gobliny ( pořadatelé křížových výprav ) dali do jedný pevnosti jako CP na vyrovnávání sil. Mimochodem si organizátoři dali s městy i s celou hrou opravdu práci, protože města byla postavena tak, že zdi byly tvořeny vysokou bílou pytlovinou. I jiné věci měli opravdu vymakaný. Bohužel už od registrace poměrně hustě sněžilo a mrzlo, zem po které jsme šlapali se rozbahnila jak prase. To nebylo klasické bahno, protože do tohodle když jste vlezli, propadli jste se pomalu níž jak po kotníky. A opravdu to počasí, bahno a zima to dost kazili. Pak ovšem začala hra. Vzal jsem si obouručku a vyšel před město. Polovina lidí zůstala ve městě, polovina šla po cestě dolů a já se třema jinýma jsme šli na průzkum. Procházeli jsme skrz hustý smrkový lesík a slyšely hlasy z místa, kde jsme tušili skřetí pevnost. Nakonec jsme dorazili na cestu vedoucí lesíkem a před námi byl hustý lesík uprostřed něj s cestou, která ústila do dalšího a vyššího lesa asi 20 metrů od skřetí tvrze. Náš šéf nám řekl, že naši je napadnou z druhý strany a že my musíme odlákat jejich pozornost a statečně a hrdinsky zemřít (  k tomu se ještě vrátím, tuhle větu si pamatujte ). Vylezli jsme z té cesty do lesa a začali řvát na skřety. Ty se logicky na nás vyhrnuli v celým počtu. Mí společníci i s velitelem, který ještě před chvíli chtěl hrdinsky zemřít, vzali nohy na ramena tak rychle, že by se za to nestyděli ani křížáci u Čelakovic. Mně to čest nedovoluje, když už jsem slíbil, že hrdinsky zemřu, tak to taky udělám. Takže jsem zůstal sám proti 20-30 skřetům. Skvělý poměr sil. Skočil jsem do toho hustého lesíka, aby mě nemohli hned tak zabít. Vlezl tam za mnou Mordajrog, ale o boji se mluvit nedá, protože se tam nedalo ani napřáhnout. On měl jednoručku, tak párkrát zaútočil. Já neměl jak, a tak jsem pouze vztekle nadával na ty zasraný stromy. Pak tam na mě vlezl skřet s dvěma tesákama a bylo během pár vteřin po prdeli. Myslím, že jsem se stal první mrtvolou na Válce papírových haluzníků, která bude mít prý pokračování, takže ať si to Urughanti někam zapíšou. Zatím ostatní lidé dostali nakládačku na cestě. Není se čemu divit, protože celou hru zůstávala polovina lidí ve městě a polovina chodila bojovat. Zatímco skřeti se na nás vyhrnuli většinou všichni. Možná to bylo tím, že jsme neměli žádného velitele a nikdo se to u nás nesnažil ani organizovat. Nevěděli jsme o většině questů. Varagové byli na cestě zpátky z bitvy nadšený – asi to bylo opravdu tou organizací. Ale u nich. Vrátil jsem se s ostatními mrtvolami k městu a šel jsem si ,,odskočit“ kousek za město. Když pominulo volání matky přírody, zjistil jsem, že se nemám kam vrátit, protože skřeti se hnali hned za náma a oblehli nás. Pětiminutové obléhání bylo skončeno mohutným skřetím útokem a povražděním všeho živého a odnesením zástavy pryč. Pevnost neobsadili, protože by hra jinak skončila už teď a my mohli odejít domů. Radši jsem se pořádně zahříval a nepřidal jsem se ke skupině asi deseti lidí, která šla plnit bůhvíco. Za sebou přitáhli opět haldu skřetů kterým však při obléhání naší věže vpadli do zad goblini a společně s námi jsme je odehnali. Pak od nás šla další skupina, která měla chytit démona Yiahimira. Nevím, kterej vůl přišel na to, že poběží zrovna přes to rozcestí, kde jsme čekali. Soudruzi vymysleli zajímavou strategii, že já a ještě pět lidí ho budeme pronásledovat a ostatní za námi zdržej skřety. Ale nevím, proč jsme čekali zrovna na tom rozcestí. Yiahimir totiž vylítnul z lesa asi 40 metrů po cestě směrem ke skřetům a od té doby jsme ho už jakožto démona neviděli. Nás šest se za ním rozběhlo a ostatní zůstali na rozcestí, aby zastoupili tu cestu ( zajímavý, protože běžel úplně opačným směrem ). Z lesa vylítli dva skřeti, který ho taky pronásledovali a odřízli cestu mě a ještě jednomu mému spolubojovníkovi, protože jsme se kapánek zdrželi – vyhýbal jsem se tomu zasranýmu bahnu. V klidu jsem pozoroval, jak jeden ze skřetů zabil mého spolubojovníka a pak jsem ho ve férovce rozsekal na kousky. Druhý skřet prásknul do bot. Yiahimir se svými pronásledovateli byli bůhvíkde, a tak jsem se vrátil na rozcestí, kde ostatní čekali pořád na to, aby mohli ,,zastoupit“ cestu. Bylo nás asi deset a zespoda přišli čtyři skřeti včetně s Mordajrogem. Ten co se nám pokoušel velet řekl něco v tom smyslu, abychom je zastrašili ale nebojovali s nima, protože přes rozcestí určitě poběží démon. Takže jsme k nim váhavě přistupovali a jen tak lehce po sobě sekali a já si připadal, jako dokonalý pitomec. Kdybychom se na ně vrhli, mohlo být během chvilky po nich. Znechuceně jsem odešel pryč a šel nahoru k věži. Tam se začali srocovat skřeti ze všech stran. Opět se projevila naprostá váhavost u našich ,,velitelů,“ jak se nazývalo těch pět, co při registraci přežila. Upřímně řečeno nikdo z nich pravděpodobně o slovu taktika slyšel z jedoucího vlaku. Skřetů bylo před pevností třikrát míň a oni nebyli schopný zorganizovat útok. Sám jsem jim to několikrát říkal, ale hovno. Prostě jsme tam čekali, až přijdou skřetům posily. Pak na louce a u věže došlo k několika střetům. Mělo to zhruba stejný scénář typu my vyjdeme zaútočit, většina našich z věže ani nevyleze, protože ji ,,bráněj,“ přesila nás zažene dovnitř a my pak znovu vylezeme. Nakonec je napadli i Goblini a skřeti se trousili pryč. Zpozoroval jsem Morcanta a řekl jsem si, že si ho zkusím ulovit. Nakonec jsme dali v lese férovku. Měl jsem řemdih a tesák proti jednoručce a štítu. Zezačátku se mi celkem dařilo. A jednou nebo dvakrát jsem ho zasáhnul. Pak jsem ulovil jeho meč a vrhl se na něj z tesákem. Bohužel všechny rány vykryl štítem a řemdih mi vytrhl z ruky ( málem i s rukou  ). Pak až do konce souboje kroužil kolem ležícího řemdihu, abych si ho nemohl vzít. Takže boj probíhal tak, že já jsem měl tesák 70 cm a bránil jsem se proti meči 90 cm + štítu. Bránil jsem se asi 5 minut, dokonce ho i jednou sejmul. Pak ovšem přišla smrt. Pak jsem na to dlabal a zapálil nahoře pár eukalyptů. Spíš jsem jich asi třikrát víc rozdal než jsem měl sám, ale to je jedno. Stejně jsem to docela přehnal, a chvilkama jsem myslel, že tam hodím šavli. Měl jsem možnost se spřátelit s pár lidma, a tak to ubíhalo docela příjemně. Měl jsem také možnost pozorovat, jak polovina naší armády – ta druhá samozřejmě čekala na městě, kdyby náhodou přišli skřeti – padla dole u pevnosti Goblinů do nádherný pasti a jejich ,,strategický ústup,“ se změnil v chaotický útěk tak rychle, že by to nepostřehla ani moucha. Skřeťáci opět přišli na louku a vyzvali nás na bitvu. Samozřejmě, že celé jejich armádě šla vstříc jen polovina našich. A tak jsme dostali takovou nakládačku, že některý lidi ani nestihli zdrhnout. Pak ovšem přišlo druhé kolo a my v klínu zaútočili na roztroušené skřetí skupiny. Klín se rozpadnul a došlo na boj muže proti muži. Odrovnal jsem tam jakéhosi skřeta a pak jsem uviděl Mordajroga. Dali jsme si dlouho očekávaný duel. Bohužel jsem se nechal překvapit jeho hodně rychlým útokem a při rychlém ustupování dozadu jsem o něco zakopnul a spadnul na zem, kde mě dorazil. – Ale dostal řemdihem za ucho  Skřeti pak odešli a naši odněkud přinesli lednici. Měli jsme ji bránit. Přišla spojená vojska skřetů a goblinů, zatlačili nás do věže a lednici ukradli. Ve věži pak neustále ustupovali. Dva jsem zkosil, ale pak už nebylo kam ustupovat a rozsekali nás na kousky. Opět odešli pryč a chvíli po nich i polovina našich oživených lidí. Pár lidí se už začalo balit na odchod teď. Byli jsme všichni promočený a zabahněný jak prasata. Dole se furt ozývalo troubení a tak jsem asi po čtvrt hodině vyrazil sám na průzkum. Od dvou našich mrtvol jsem se dozvěděl, že tam dva naši sami obléhají skřetí pevnost. Řekl jsem si, že by to mohla být sranda a vyrazil jsem za nimi. Oba jsem je potkal v tom hustém lesíku mrtvé, ale rozhodnul jsem se, že tu věž zkusím oblehnout sám. Přivítal mě výkřik: ,,Přišel další glejt!“ Vyhrnulo se na mě asi 10 skřetů tak rychle, že jsem nestihnul nikoho z nich vyzvat na férovku, abych aspoň jednoho z nich odrovnal, a rozsekali mě na cucky. Aspoň jsem si teda zkusil obléhání. Pak odkudsi přišla i ta polovina lidí, co předtím někam zmizela a skřeti z nich nadělali zásilku masa pro diskonty. Nahoře jsem se oživil a čekal jsem. Dost lidí začalo odcházet. Zespoda šli skřeti a po louce k nám taky. Skoro všichni naši šli na skřety dolů a já + asi 9-10 lidí jsme šli na asi 25 skřetů na louce. Obklíčili jsme je do kruhu a začal boj. Zpočátku jsem měl proti sobě tři protivníky najednou. Jeden pak zmizel, druhého jsem zabil a byl proti mně poslední. Chlapec si ovšem vůbec nepočítal zásahy a neuznával je, ačkoliv o nich nemohlo být pochyb. Z takových pěti si uznal vždycky jeden. To mě neuvěřitelně NASRALO a řek jsem si, že chlapec si s těma zbraněma co má ( měl meč a štít )), už nikdy nezabojuje. Vysral jsem se absolutně na nějaký dřevěný styl a šel jsem klasický údery z německý školy a dával jsem do nich co největší sílu. Rozsekal jsem mu štít na sračku ( třísky lítaly i na mě ) a u meče jsem mu rozrazil záštitu na dvě půlky. Pak jsem do něho ještě párkrát seknul a mohl jít domů ( a taky šel, neboť neměl s čím bojovat ). Zjistil jsem, že jsem na louce absolutně jediná živá bytost. Dole se ještě pořád bojovalo, ale kdo vyhrál, nevím. Na chvilku jsem tam šel a párkrát si seknul do jednoho skřeta s útokem za 3. Čekal jsem do 15:00 na Varagy, protože jsme se domluvili, že se pro mě v 14:50 stavěj. Když furt nešli, tak jsem to zabalil a šel napřed. Většina ostatních už stejně odešla. Rozloučil jsem se s pár kamarádama a vydal se směrem do Bílovic. Na závěrečnou bitvu tam nezůstalo snad ani 20 lidí ( teď myslím lidí i skřetů ). Cestou jsem potkal jednoho z našich a společně jsme vyrazili na cestu. V dáli za námi pak šli Varagové. My jsme chvíli dokonce mysleli, že jsme se ztratili, protože tu cestu, po které jsme šli, jsme si z cesty nahoru nepamatovali. A to můj společník byl z Bílovic a vůbec to tam neznal. Nakonec jsme do doklepali dolů na silnici a rozloučili se. Na nádraží pak dorazili i Varagové s ???????. Po chvíli jsme jeli osobákem do Třebový, kde jsme se rozloučili ( ovšem Varagové ze mě vymanili slib, že příště pojedu za temno ) a já nastoupil do dalšího vlaku na Ústí. K závěrečnému hodnocení bitvy: - Kdyby bylo dobré počasí a mnohem lepší organizace u lidský armády, byla to naprosto skvělá bitva. Urughanti tam navíc přidali mnoho nových prvků a příští ročník by mohl být více než dobrej.

26.02.2005. 15:53

Komentáře