Telmnad III.

Co Země stojí a lidé po ní chodí, je většina válek způsobena lidskou blbostí. Obvykle oboustrannou. Není zlý a dobrý národ, ve skutečnosti nejsou krvežíznivý skřeti či neústupní Nilfgaarďané, kteří stojí proti neohroženým obráncům míru a blahobytu elfům, trpaslíkům, zaklínačům nebo Keltům. Realita je jiná. Každý národ má svoji pravdu, své opodstatnění, proč oni jsou zrovna ti vyvolení, proč zrovna jejich bůh je ten, který je dovede tam, kam směřují…
A právě o základním sporu dvou náboženství byl letošní Telmnad. Na jedné straně Starousedlíci s bohyní země Freyou, na straně druhé Královští Rytíři s bohem slunce, jehož zatracené jméno zde nebudu ani vyslovovat. V Telmnadu však žila i jiná, často nelidská stvoření. Na kraji vymření se ocitli Drowové, kdysi mocný národ, dnes jen hrstka přeživších. Dále všem živým i mrtvým znepříjemňovali život nemrtví, jímž bylo jedno čí maso okusí. V neposlední řadě se do sporu výše zmiňovaných zapojila kněžna, kterou král poslal do Telmandu. Tuto arogantní, namyšlenou, neplodnou nástupkyni trůnu vyslal tam, kde ji hrozilo, dle jeho názoru, největší nebezpečí, přímo do centra konfliktu.
Na začátku bitvy jsme se všichni pomodlili ke své bohyni. Dva bojovníci a jedna bojovnice, kteří tak neučinili, zhynuli mojí (i když půjčenou) sekyrou. Tím jsme své řady oprostili od nevěrců a mohli vyrazit do prvního boje. Generál našich vojsk Wolf, rozdělil národ na několik oddílů. Někteří měli za úkol zjistit místo nepřátelského ležení a dolů, někteří vyzkoušet sílu a odolnost nepřátel a další, mezi nimiž jsem byl i já, provést kněžku labyrintem, který se rozprostíral zhruba uprostřed bitevního pole. Na tomto místě musím poprvé uznale zabručet pochvalu směrem k organizátorům. Na každý quest totiž byla verbovací listina, kde se mohl napsat omezený počet bojovníků, ostatní se do jeho plnění nemohli zapojit, ti se mezitím zabývali zabíjením nevinných, slabších a podobným radovánkám. Turek takto zajistil jak vyrovnanost questů, tak jejich spolehlivé plnění. Přece jenom, když zemře a po oživení se nevrátí jeden z dvanácti, je to větší ztráta než, dejme tomu, jeden z padesáti. Tento fakt si lidi uvědomovali čímž bylo o zábavu postaráno. První úkol se nám, přes zajímavou taktiku vymyšlenou Wolfem, nepodařilo splnit. V situaci, kdy válečníci padali na obou stranách a oba kněží ztráceli pocit bezpečí, vtrhli do našich zad nemrtví a tak zpečetili náš osud. Mě vyzval na férovku Kathy, na chvíli jsem tak unikl osudu svých spolubojovníků. Byl to hezký souboj a odstartoval sérii překrásných férovek, jaké jsem na bitvě už dlouho nezažil. A protože jsem z něho vyšel, i když s jedním životem, vítězně, šel jsem dále bránit naši kněžku. Ta sama utíkala labyrintem před nepřátelskými vrahy, aniž by se jim mohla jakkoliv bránit. Vyběhl jsem druhým vchodem a postavil se mezi ní a Královské Rytíře. Šestinásobné přesile jsem vzdoroval asi 15 sekund, což stačilo na to, aby kněžka nezraněna došla do pevnosti. Bylo to jen dílčí vítězství vzhledem k tomu, že labyrint ovládl nepřátelský kněz, ale vojsko bylo bojovně naladěné, ochotné okamžitě nepřátelům úder vrátit. V dalších potyčkách či větších střetech se válečné štěstí přelévalo ze strany na stranu, žádný národ nezískával větší a trvalejší převahu. Proběhl i další quest, ten jsem ovšem nezaregistroval, protože jsem byl v tu dobu v bitevním poli a na verbovací listinu se nedostal. Musím ale podotknout, že přestože půlka národa odešla plnit své poslání, ostatní se nenudili. Po celém bitevním poli šlo „těžit“ v dolech. Uvozovky dávám proto, že se těžili zbroje, které, naproti jiným bitvám, nezvyšovali počet životů, ale snižovali dobu nutnou k reinkarnaci. Beze zbroje se člověk oživoval 10 min., s koženou 8 min., s kroužkovou 6 min. a konečně s plátovou 4 minuty. Tohle pravidlo se opravdu vyvedlo, i když jsem byl ze začátku vůči němu skeptický. Když zrovna neběžel quest, všichni se snažili natěžit, co to šlo; pořád se něco dělo. Těžení bylo zajímavé i díky několika inovačním novinkám. Těžilo se 10 min.; nic se neodhadovalo, ve všech dolech byli budíky, které odzvonili konec těžení. Čím víc byl důl vzdálený od pevnosti, tím kvalitnější zbroj se v něm těžila. Doly se nedobývali, když se ale dotkli tři nepřátelští vojáci tří stromů které vyznačovali důl, vyhnali tím „dolujícího“ ven. Navíc v bitvě figurovala na každé straně postava permoníka. Měl na sobě nepřehlédnutelný čepeček, byl nezranitelný a sám na nikoho nesměl útočit do doby dokud nepřišel k dolu. Tam vyzval na férovku „dolujícího“. Když ho porazil, těžení bylo ukončeno.
Dalšího, v pořadí již třetího, questu jsem se nejen účastnil, ale dokonce jsem byl Wolfem jmenován stavitelem. Za cíl jsem měl postavit malý chrám v labyrintu. Bojovníci mě přitom měli nejenom bránit, ale měli se i snažit zabránit nepřátelskému staviteli provést totéž. Zde poprvé zvítězila naše taktika, kdy jsme dovolili obsadit nepříteli inkriminované místo a poté ho obklíčili a zničili.
V tento okamžik poprvé výrazně zasáhla do dění kněžna, která sídlila kousek od labyrintu ve svém paláci. Zavolala si k sobě delegace obou božstev a žádala si vysvětlení války. Pomocí argumentů obou kněží se měla rozhodnout, kterou stranu podpoří. I když se nakonec nerozhodla ani pro jednu, byl to bezesporu nejlepší okamžik bitvy. Bez mučení se přiznám, že jsem do toho okamžiku netušil, že něco podobného je na bitvě (a ne jenom na Larpu) možné zahrát. Že to nejenom nezničí dynamiku bitvy, ale že ji to pomůže vygradovat.
V dalším průběhu tempo bitvy trochu ochablo, nešlo vidět jak a proč bojovat, dolovat taky nemělo valný smysl; všichni měli zbroj. Oživení přinesl další quest, zejména jeho nebitevní složka. Úkolem bylo najít v labyrintu sochu (hrál ji Benzin) a odnést ji kněžně. Nepřátel, jestli tam vůbec byli, bylo málo a rychle podlehli. Zádrhel nastal v okamžiku, kdy jsme museli sochu dopravit ke kněžně. Byla těžká, nešla ohnout (je to přece jenom socha) a cesta byla daleká. Pozorovat, jak se 2 – 4 lidi lopotí s Benzinem bylo víc než zábavné. Po cestě vrazili do stromu a tak mu snad i upadla ruka.
Bitva se pomalu blížila ke konci. Před závěrečnou bitvou Turek spočítal úspěšnost obou stran vyjádřenou v množství a kvalitě zbrojí, zřejmě i splněné questy hráli nemalou roli. A na tomto místě musím organizátory poprvé a naposled zkritizovat. Za to, že jsme celou bitvu vyhrávali jsme byli v podstatě penalizováni. Měli jsme sice více instantních životů, zato na nepřátelskou stranu se během klíčové bitvy přidali všechna CP, jak nemrtví, tak Drowové. Vzhledem k tomu, jak to byla malá bitva, bylo rozhodnuto z velké části už před bojem samotným. Cílem bylo postavit velký chrám na předem určeném místě, které se nacházelo na nepřátelské části a tak rozhodnout válku ve prospěch svého boha. Opět jsem byl určen jako stavitel, tentokrát jsem to měl ovšem mnohem těžší. Lajna se utvořila hluboko na našem území a tak mi nezbylo než se pokoušet o výpady do týlu protivníka. Během jednoho z nich se mi podařilo postavit skoro celý chrám, když mi chyběla poslední věžička, byl jsem objeven a zpacifikován. Mezitím se podařilo staviteli Rytířů dokončit svůj svatostánek a rozhodnout tak válku bohů ve svůj prospěch. Sláva je však pomíjivá a jestli se víra v boha slunce do roka sama nerozpadne, učiní tak nesporně válečníci bohyně Freyi na dalším ročníků Telmnadu.
Nakonec proběhla aréna, kterou vyhrál Kostěj, když ve finálovém souboji zdolal Mishka. Já jsem měl neuvěřitelné štěstí při losu, dostával jsem přetěžké soupeře od prvního kola. Díky tomu jsem si užil tři parádní souboje, které zaujali valnou většinu fotografů.
Bitvu hodnotím jako nejlepší, která letos na Severní Moravě proběhla. Pravidla byla vybroušena k dokonalosti, chybičky se najdou samozřejmě vždy, ale Turek a spol. jasně ukázali jakou cestou se můžou bitvy (malé) ubírat. Že kombinace bitvy s Larpem, když to má smysl a řád, není nesplnitelný sen i v našich končinách. Terén byl dobrý a i když rovinatý, tak byl nepřehledný. Zvlášť oceňuji zázemí, které si Turek vytvořil z minulých bitev – vysílačky, hodiny v pevnostech, budíky v dolech… za takovou bitvu by si ASF inkasovala přinejmenším čtyřnásobně vyšší vlezné. K úplné dokonalosti bitvě chybělo tak třicet lidí navíc (víc než 60 lidí nepřijelo)), potom by se v plné šíři projevili plusy verbovací listiny. V tomto počtu musel Wolf často vzít na quest každého, kdo byl v pevnosti, ať už chce nebo nechce.
Nakonec chci poděkovat CP, kteří svou roli opravdu hráli; Wolfovi jako našemu generálovi, Ellife jako naší kněžce, Cézarovi, i když jsem přesně nepochopil cože to hrál, hrál to dobře… Morwen, která se nelehké role arogantní šlechtičny zhostila na výbornou, Benzinovi jako nepřátelskému kněžímu a soše, Drowům, kteří i když bojovali marně, tak vypadali stylově, nekromantům, kteří se rozvalovali na královském gauči…a hlavně lidem okolo Turka, kteří tuto bitvu vymysleli a zrealizovali.

24.07.2005. 21:56