Pojď sem skřetíku, kousnu tě do prdýlky

" Nejdeš náhodou na bitvu?" " Jo jedu. Říkal jsem si, že tam jdeš taky, když sis četl Pevnost. Proč nejsi v kostýmu?" " No můj kostým je trochu složitý. Jsem Balrog a mám ke kostýmu chůdy." Tak jsme v družném hovoru s Kirstenem prošli Olbramovicemi, obešli kupu hnoje, situovanou na kopci. Prošli jsme Semtínem. " Hele jezevec." Ukazuji na nějaké dvě podivně vyhlížející zvířata, zřejmě exotického původu. " Kde máš jezevce? To ne, to je pštros." Odpověděl mocný Balrog a bylo znát, že ve své jeskyně pod Morií spal hodně dlouho než aby poznal emu. A tak jsme došli až na louku za Mokřanama. Louka byla poseta žlutou nádherou. " Květinové údolí" vydechl jsem okouzleně jako by vydechl, každý elf. Slunce se usmívalo na tu nádheru a na dřevěných kládách, se usmíval Mormegil s Aragornem na svůj oběd. " Zasraný kopec plný pampelišek. Teď budeme pampeliškožrouti všichni." Procedil přes zuby Kirsten. Stan jsem postavil hned na první louce a nebyl nadšen, že opilí skřeti budou chodit z hospody okolo mého stanu. Uvázal jsem zástavu XXXLotra, aby každý poznal, že jako my jsme už tady. Pak přijela hospoda započalo vykládání materiálu, budování stanů. Jak den pokročil k večeru přibylo i stanů, pod vedením Murdocka se místo elfího ležení jště dvakrát přestěhovalo. Tak sem získal jistou praxi ve stavění stanu a ukotvování vlajky. Přes noc pršelo, z ohnišť vykopaných před setměním se vytvořila malá jezírka a v nastalé zimně uhasl Balrogův věčný plamínek. Jinak řečeno, byla kosa jako z nosa. Zima, že by psa ven nevyhnal. Zima a déšť byly i ráno. Včerejší rozjařená nálada poněkud vyprchala. " Za to můžou ti skřeti, ti včera celý den bubnovali na buben a přivolaly déšť. Půjdeme ji zlynčovat." Přišel se skvělým nápadem Leschi. " Myslím, že teplo by tu měl dělat Balrog, ten je přece zapálený. Půjdeme lynčovat Balroga a necháme ho ohnivou metlou vysuší celou louku." Přihodila Jixipen, ale to už tři Umbaři táhli Balroga za nohu po louce. Všem se zlepšila nálada. Jak den pokračoval začal tábor ožívat, přicházeli noví a noví skřeti, lidé, elfové i trpaslíci. Stanové městečko se rozrostlo. Odpoledne opět vyšlo sluníčko a opět se usmálo. Kolem čtvrté hodiny přijeli rohanské svině a po kopcích se začaly nést zprostonárodní písně. Ze všech stran se ozývalo klepání dřevěných mečů, svistot šípů, nadávání na nedobržděnou ránu, která trefila některý nekrytý kloub. " Lórién, Gondór. Lórién, Gondór. Nácvík!!" Pod vedením velkého vlčího válečníka (Vlka) jsme vyšlapali do prudkého kopce a začali křepčit dle rozkazů po louce. " Krok, krok. Ústup, ústup. Úprk. Fénix. Levý achelon. Pravý achelon." že jste tyto povely ještě nikdy neslyšely? Nedivte se, v bitvě se to nepoužije. Když už byli všichni mrtvý a všechno bylo nacvičeno vydrápali se na kopec velitelé Lorienu a započalo peklo, přestože byli jen tři, řevu vydali za třicet. Rozkazy se navíc neslučovali, zatímco jeden velel ústup, druhý velel úprk co velel poslední nebylo v nastalém řevu ani slyšet. Několikrát pak byl vydán rozkaz rozsekat Gondor, asi ze cvičných důvodů. Gondor jsme několikrát rozsekali a tak byli velitelé spokojení, že jejich rozkazy plníme do puntíku. Nudný večer už snad nemohlo nic zachránit a tak se Rohani pokusili vyměnit Eowin za Mumaka, což se jim podařilo. Avšak perverznost Rohiru nemohl vydržet ani mumak a raději pošel. Tak si rozhořčení koňáci došli zpátky pro Eowin. Mezitím si skupinka skřetů krátila dlouhou chvíli pálením standart bílých národů a fackováním Lyrel. " Rychle u Osgiliathu potřebují naši pomoc. Dělejte." Z očí páně Celeborna bylo možno číst zapálení pro bitvu, už asi dlouho nezemřel. " Jednička, dvojka, trojka a sedmička, zformovat a na Osgiliath." Zavelel Momrmegil. " Čtyřka, pětka a šestku tu zůstanou chránit paní Galadriel." Tak skupina osmnácti elfů zůstala trčet v Lorienu. Připadali jsme si jako gumy, tedy dělali jsme už ledasco, ale ochranu ještě ne. No jak jinak jsme si měli připadat, když do dvanácti hodin se nikdo jiný než Nenymir Lyrel dotknouti nemohl? " Co tu jen tak zevlujete, pojďte pomoct při dobývání Osgiliathu." Obořil se na nás Darion mocný válečník. V koordinovaném trojstupu, podle čísel oddílů, jsme přišli na oslavu vítězství a ihned se jali podpořit všeobecné veselí nad znovuvybudováním Osgilitahu. Zdálo se, že nádherný den už nemůže nic zkazit. Leč závist Skřetů, že máme lepší mejdla než oni, na sebe nenechala dlouho čekat. Skřeti utvořili rojnici na což bílá strana odpověděla vytvořením sevřených šiků. Elfové radostí poskakovali v očekávání, že se skřeti, se zuřivostí sobě vlastní, rozběhnou a každý si bude moct zabít svého skřeta. Nestalo se tak, skřeti se jen s velkým odporem blížili k řadě bílých. Když nejde hora k Mohamedovy musí Mohamed k hoře. Rozběhli jsme se tedy my. Než jsme však stihly rojnici napadnout, vyšli z osamělé hory trpaslíčci a začali si skřetíky rozebírat zezadu. Zase se na mně nedostalo, ani jsem si nebouchl, nemám rád pajzly. Potkal jsem Murdocka a vyzval ho na souboj, omluvil se, že teď není vhodná chvíle. Vzhledem k tomu, že si pár skřetů bouchlo do několika elfů, byl vydán rozkaz vrátit a dohealovat se. Když jsme se dopeklili, to byla zrovna hodina dvanáctá, vyrazili jsme do Šedých hor nakopat Barlogovi sezení. Po cestě jsme potkali mnoho zajímavých příšer, mluvící orly, vřeštící nesmrtelné nazgůly, pankáče z gondoru, ale nepotkali jsme žádného Rohira. " Asi jsou zase v Haradu a mění Eowin za mumaka." " Asi to tak bude. Hele, proč Morii dobývají elfové a lidi? Proč si Morii nedobijí trpaslíci?" Podivil se DarkOne nad elfy mizícími v jeskyni. " No my teď dobijeme Morii a pak ji jakože zadarmo věnujeme trpaslíkům. A oni pro nás budou rádi těžit mithril." Že tak jednoduchá věc inteligentnímu elfovy nedojde sama. Zakroutil jsem nad tím hlavou. " Proč si myslíš, že veškerý mithril mají elfové? A proč si myslíš, že přestože se o trpaslících říká jak dobří to jsou válečníci, tak nevybojovali žádnou slavnou bitvu?" " To jako elfové?" Zeptal se Dark s údivem v očích. " Ano, elfové." Odpověděl jsem stroze. V Morii příliš práce nebylo, gondorští udělali špinavou práci za nás a tak jsme seskupily poslední živé elfy a jali se na pochod do rodného Lorienu (říkáme mu rodný, přestože se nás tu narodilo pomálu). Vzali jsme to skratkou kolem Edorasu. " Edoras je v obležení je tam spousta skřetů." Přiběhl malý posel. " Ukáž, kdé." Žadonila desítka elfů, která přežila dobývání Morie. Posel nás vyvedl na mírný kopeček, ze kterého byla vidět řež u Edorasu. Pohled pro bohy, tedy pro elfy (už zase sem se nechal unést). Prve jsme se chtěli jenom kochat, ale pak touha zabít si nějakého skřeta přeci jen zvítězila. " Udělat klín, štíty dopředu, prorazíme k zástavě a strhneme skřeťákům obléhání." Až jsem se divil, co za rozkaz vydávám. No rozkaz byl vydán Darion mně podržel a tak se nedá couvnout a musíme jim jít pomoct. Apropós, že teď odbíhám od tématu. Co se týká velení, tak bylo mnohem rozumnější, než při včerejším nácviku. Většinu času nebylo k nalezení, takže jsme mohli žít a umírat dle vlastního uvážení. [newpage] Běželi jsme a skřetí hlavičky se pořád zvětšovali. Všimli si nás. Za pokřiku, " řada, řada, řada" vytvořili řídkou rojnici. Doplatili jsme na neznalost terénu. Hradbu ze skřetích těl krájeli naše meče jako máslo, zdi Edorasu už ale ne. Museli jsme se tedy otočit a bojovat do kopce a několika pařezů. A zde jsem poprvé zemřel, hrot elfího šípu mně odeslal do Mandosu. (Ne snad, že by po mně vystřelil elf, ale skřeti zákeřně kradli elfí šípy a užívali je ke střelbě. Přeci je zřejmé, že skřetí šíp elfova netrefí.) V Mandosu jsem se opět setkal se skupinkou desíti přeživších od Morie, jako poslední přišel Darion mocný válečník. Vypověděl pak, že zástavu již držel v ruce, když ho zasáhla dvacítka černých skřetích šavlí, leč strhnout ji již nestačil. Po čtvrthodině přemlouvání nás Mandos pustil zpátky do středozemě. Je to měkota. Bohužel již bylo pozdě, konečnou decimaci Rohirů jsme už nestihli. " Dobudeme Edoras zpátky, vypráskáme skřety z jeho zdí." Povzbuzoval Celeborn zmožený národ. " Já bych navrhoval vtrhnout do šedých přístavů, ukrást lodě a odplout do Valinoru." Můj návrh neprošel. Bylo rozhodnuto vyčistit Edoras a opět ho vybudovat. Vypráskat skřety ze zdí Edorasu nebyl až takový problém. Problém nastal, až ve chvíli, kdy přestalo být zřejmé jestli Edoras vůbec ještě nějaké zdi má. Poté co se skřeti za těmito zdmi bránili a ukrývali před palbou elfích luků. Poté co naše jednotky vstoupili branou a všechny pobily. Teprve pak přišel skřetí šlechtic a prohlásil, že Edoras je již dávno zbořený, protože ho už boří čtyřicet minut. Rospor byl tak zásadní, že musela být, za rituálního volání vysílačkou, přivolána velká Jixipen. Nic nepomohlo vysvětlování, že reinkarnace elfich jednotek netrvala čtyřicet minut. Nic nepomohlo poukazování na fakt, že se ve zdech Edorasu skřeti bránili (tudíž tam ty zdi museli být). Nic nepomohlo, že nikdo kdo procházel kolem Edorasu neviděl, že by skřeti bořili hradby a pálily domy. Jixipen se nechala zviklat černou stranou a nechala Edorasu jen poslední život (rozuměj klamerku). A tak započalo budování Edorasu, téměř od píky. V Potu tváře, jsme nosili kameny a stavěli lidská primitivní obydlí. " Proč jsme Rohirům dobíjeli Edoras? A proč jim ho stavíme Rohirům? Proč si ho nepostaví sami?" Zeptal se DarkOne. " No my teď postavíme Edoras a pak ji jakože zadarmo věnujeme koňákům. A oni pro nás budou rozmnožovat koně." Že tak jednoduchá věc inteligentnímu elfovy nedojde sama. Zakroutil jsem nad tím hlavou. " Proč si myslíš, že nejlepší koně mají Elfové a Maiar? A proč si myslíš, že přestože se o koňácích říká jak dobří to jsou válečníci, tak nevybojovali žádnou slavnou bitvu?" " To jako elfové?" Zeptal se Dark s údivem v očích. " Ano, elfové." Odpověděl jsem stroze. " Edoras zbourat. Koňáci nic nedostanou. Nedali mi koně a to jsem jim za něho chtěl vrátit království." Rozkázal rozhořčený Celeborn, který opěšelý procházel okolo. " A teď budou zatrest trpět v černém hvozdu." " A hned je veseleji." Prohlásil nadšeně Dark a začal shazvat kameny z hradeb. Veselí elfové za zpěvu písně AURE EN TULUVA , bořili Edoras. A že jim práce šla od ruky, nezbylo po Edorasu do deseti minut ani památky. " Tak Edoras jsme zbourali, co teď pane Darione?" " No teď tady běhejte po louce a kdyby to vypadalo blbě, tak přijďte říct do Lorienu." XXXLotr zůstal celý, byl plný života a tak jsme se jali prohánět zbylé skřety po pažitu. S Darkem jsme zapoměli na krytí a jen s luky naháněli tři skřety s obouručákama. Než si Dark uvědomil, že lukostřelec si má držet odstup, cestoval k Mandosovi. No mně nezbylo nic jiného než přezbrojit na dýku. Netušil jsem jak to skřety zmate. Mně by asi taky zmátl lukostřelec, řvoucí a řítící se na mně, obzvlášť kdyby vypadal tak jako já. S posledním životem a třemi zářezy na mojí nové dýce, jsem se vrátil do Lorienu. Deset minut a dvě minuty chůze, na kterých mně strašil Forisův duch, a stanuli jsme před branami Moranonu — the Black Gate — Černá Brána. Tedy moc mně neuchvátila, člověk by čekal něco monumentálního. A co pak teprve elf? No škoda mluvit. Skřety pobíhající na planinách před Moranonem rozprášili již chrabří Gondorští válečníci. Však to jsou taky skoro půlelfové. Zbylé skřety a Haradské si rozebrali jednotlivý Lorienští a zahnali je do hor. Zde byl opět kámen úrazu, nikdo vlastně nevěděl kde přesně hory jsou. Logika by velela, že začátek neschůdného terénu, kde není možno bojovat, je také začátkem hor. Ale každý máme logiku trochu jinou a tak hory byly zastrčené někde vzadu v neschůdném terénu. Již chybělo, jen několik okamžiků, aby Černá Brána padla. Jen pár minut, bohužel přišly posily z mordoru. Příchozí skřeti nám názorně dokázali jak nepřekročitelné hory je možno překročit a v neschůdném terénu chodit. Nutno říci, že chybu neshledávám na jejich straně, ale na straně nedobře značeného horského masivu, který byl snadno přehlédnutelný. I v této bitvě se objevil jeden z častých nešvarů. Zatímco si myslíte, že máte bok chráněný neprostupným hustníkem ve kterém se nesmí bojovat, někdo inteligentnější z druhé strany se začne hustníkem protahovat. Je zřejmé, že ho nenapadnete ještě v hustníku, když se nemůže bránit a jeho smrt by byla zřejmá. Necháte ho z hustníku vylézt, aby jste dostáli pravidlům slušného boje. Tak se vám z krytého boku stane rázem bok nekrytý a problém je na světě. No a stejný problém nastal i při obléhání černé brány. Když k tomu připočtete strach na Roklinku, nastane v řadách dobyvatelů pěkný zmatek. Zatímco jedno křídlo tvořené Roklinkou mizelo někde v dáli, druhé křídlo tvořené Lorienm započalo přeformovávat. " Řada. Utvořte řadu." Snažil se křičet Celeborn (Nenymir)), jehož křik je spíše podoben šepotu. Ale jinak je to vynikající panovník. Nevím jestli ho ostatní elfové slyšeli, ale začali tvořit řadu. Nenymir dál šeptal " Řada, řada" neboť nepostřehl, že ta je již zformovaná šest metrů za jeho zády. Mocně se pak počal rozhánět obouruční sekerou, ale jak udatně bojoval a zdali přežil, nemohu říci. Sám jsem měl plný luk práce s útočícími skřety. Díky tomu, že jen s lukem a dýkou bránil skřetům v oběhnutí řady, již jsem většinu boje nespatřil. Podle stahujících se mračen informačních obláčku, bylo možno usuzovat, že bitva nedopadla dobře. Skřeti na sebe nenechali dlouho čekat, obstoupili Lorien dokola a na povel překročili pás lučištníků. Kdyby nám nepřišli na pomoc elfové z Roklinky a půlelfové z Gondoru, asi bychom nepřežili a Lorien by byl dobyt. Námět pro Jixipen na příští ročník: na hranici Lorienu namontovat turnikety, které každému skřetovy který projde řekne: " Teď máš o život méně, započítej to." Protože jinak asi nedosáhneme toho, aby skřeti nepřešli přes pás více než dvakrát (po třetí by měla být naprostá většina mrtvá). Lorien byl ubráněn, žádný nazgúl nezraněn (chce to ostré šípy, aby to začali počítat). " Rychle na skřety než se reinkarnují." Někdo vznesl podnětný nápad, když už byla většina Lorienu, Roklinky i Gondoru na výpravě, která měla přinést svobodu a demokracii, a svrhnout diktaturu v Mordoru. Od dobývání Minas Morgul nás již nemohlo nic odradit. Ale mohlo nás zdržet nepřítomnost vlajky. Naštěstí jsme tu měli všechny šlechtice a tak jsme si mohli vybrat, koho pro vlajku pošleme. Myslím, že los padl na Dariona. Jen po několika minutách čekání dorazila vlajka i Darion. Obléhání bylo zahájeno, před branami se nás tísnilo mnoho. Lučištníci postávali ve třech řadách. Pád Minas Ithil byl nevyhnutelný. " Prsten byl zničen!! Protože, je tady neschůdný terén a jenom by se tedy někomu něco stalo, tak vyhlašuji, že bílá strana vyhrála. Teď se všichni sejdeme na louce a uděláme závěrečnou řadu." Oznámil tlampač, který držela Jixipen. Takže Minas Ithil se pád vyhnul. Znechucen jsem odcházel do Lorienu. Zase se na mně nedostal ani jedeno skřítě. Chvíli před závěrečnou bitvou byla odcizena Roklince poslední zástava. Tak byla Roklinka rozprášena a přidala se k Lorienu. Mně to vyvohovalo, elfí zpráva se přesunula do Lorienu a tak alespoň nebudu muset běhat s každým papírem přes Mlžné hory. Bitvy jsem se již účastnil jen jako záchranář šípů. Potkal jsem Murdocka řekl mu, " že teď jsme jako, že spolu a že já mám jenom dýku". Opět nepochopil a udělal jenom " Hmmm". Pochopte, on chtěl vyzvat mně, aby uhájil čest nějaké dívky. Já jeho vyzvat nechtěl. Tak buď dostal strach, a nebo zjistil, že není co háji. Ve zmatku, který nastal, nebylo zřejmé kdo má bojovat proti komu, proč se koňáci nejdřív staví proti bílé, pak i proti černé a nakonec po boku elfů decimují skřety. Aspoň, že koňáci chápali co dělají, protože jinak to nechápal nikdo. Já jsem zabíjel jak elfy z Roklinky, tak lidi z Rohanu, protože zelená a hnědá na jejich čelenkách mi naprosto splývala. Bez zástav, bez Edorasu a bez Eowin, podrobeni Saurumanem oslavovali Rohani své velké vítězství až do rána. Taky to nechápete? No a XXXLotr splachoval hořkost, která zůstala po podivném konci, medovinou.

26.02.2005. 20:03