Domů · Dřevárny · Dargorath 2005 - recenze

Dargorath 2005 - recenze

Předesílám, že recenze na bitvy píši nerad. Popsat tak spontánní akci je velice složité a i erudovaní spisovatelé jako Ivana Kuglerová nebo Martin Antonín s tím mají potíže. Důvodem proč jsem se rozhodl napsat tento článek je znechucení, které ve mě letošní rok sílilo až kulminovalo v nejznámější ostravské bitvě; bitvě o Dargorath. Tento článek proto nebude klasickou recenzí na bitvu, spíše se jedná o můj pohled na bitvy v Ostravě cekově konkrétizované do této akce.

Všechno nasvědčovalo tomu, že půjde o parádní akci. Počasí bylo dobré, nálada natěšená a pivo studené. Loňský ročník se povedl a protože organizátoři nabrali do svých řad další zkušené borce, nepochyboval jsem o výsledku. Pátek se vydařil na výbornou, zorganizovali jsme skřetball, který si po půlroční pauze s chutí zahrálo asi 20 lidí. A protože zranění byli minimální a žízeň maximální, šlo se hasit. To nám zabralo celý večer a značnou část rána...

Když jsem se ráno probudil, na place už pobíhali hordy lidí. Zmátořil jsem se a vydal se do největšího srocení davu. Podle očekávání to bylo místo registrace a schvalování zbraní. Zde jsem vydržel stát dlouhé minuty. Zbraně totiž schvaloval Thandar a Nord. Byla to náramná podívaná. Jedna dívčina si šla schválit šest zbraní. To mě zaujalo, přece jenom málo kdo si bere na bitvu dva štíty, sekyru a několik mečů. Za chvíli jsem pochopil; všechny zbraně do poslední byli lehoulinké jako pírko a těžko by je schválili jejim urostlým majitelům. Nad drobnou, spoře oděnou dívkou se smilovali. Vrcholem schvalování byl jakási měšťák, kterému když neuznali a zabavili meč, tak si ho bezostyšně vzal z hromady zbraní zpátky. Kdyby mi v té době došlo co udělal, asi bych mu ty jeho brýle na místě rozflákal. Lidí, kteří když byli odmítnuti u Thandara šli zkusit své štěstí za Nordem bylo bezpočet.

Po registraci jsme se přesunuli na louku, kde Turek vysvětloval pravidla. Zde jsem měl naposled pocit, že vše dobře dopadne. Viděl jsem všech šest vůdců stran; stylové kostýmy, osobnosti jak se patří, paráda... (Temní Elfové - Wolf, Trpaslíci - Trpaslík, Nomádi -Mellian?, Nekromanti -Raia, Goblini - Ghoblin, Hraničáři -??). Po přesunu do pevnosti jsem zjistil, že loňské trpasličí vítězství asi neobhájíme. Jestli mělo 20% bojovníků za sebou aspoň 5 bitev o tom silně pochybuju. Nemohl jsem tušit, že ostatní národy jsou na tom ještě hůř. Odpověď na to, jak na tom opravdu jsme nám měli dát první boje.

Vyrazili jsme vstříc nepřátelům. Jako první se ukázali Nomádi. Naběhli jsme do jejich řad a oni, místo aby pevně stáli v řadě, se rozdělili do několika skupinek, které nebyl problém postupně oddělat. To bylo náše poslední lehké vítězství nad tímto národem. V dalších bojích s nimi totiž zkušenější bijci byli čím dál tím frustrovanější z jejich stylu "boje" spočívající v lehkém meči a rychlém zápěstí. Po svém to řešil Neithan, který do nich bil hlava nehlava, já to vyřešil tak, že jsem jejich ultralehké obouručáky kryl bez problému dýkou a sekal do nich jednoručkou. O šermu to ale moc nebylo.

Jsem si vědom toho, že Dargorath je pro mnohé jedinou bitvou v roce (skautské oddíly atd.) a je nemožné neschválit 100 zbraní, ale něco je třeba s fénoménem kidličů mláticích zásadně do ramen dělat. Důležité je takové zbraně neschvalovat na komornějších akcích, aby tito lidé měli motivaci něco se svou zbraní a stylem boje dělat. Kromě Jottunheimu a (malá reklama...) Osídlení Islandu se to ovšem letos neděje. V tomto ohledu patří velké dík Wikimu a spol, že pořádají tréninky pro nováčky.

Po vítězství nad Nomády jsme narazili na další dva národy, které jsme taky vyhladili. Z úspěšného tažení jsme se vraceli přes celý Biťák a tehdy jsem si všiml zajímavého úkazu; že relativně vysoký počet lidí je naprosto bez kostýmu. Meč (hokejka) v jedné ruce, v druhé štít, na sobě modré rifle a černé tričko a hurá do boje! Takoví lidé na bitvě nemají přece co dělat! Kazí atmosféru víc než cokoliv jiného, navíc je to otevřený výsměch organizátorům, kteří se připravují několik měsíců na bitvu a daný člověk nemá k nim ani tolik úcty, aby si vzal kostým. Nevím jak ostatní, ale já si do ksichtu vysmívat nenechám...

Co se týče atmosféry, byl celý letošní Dargorath jedno velké utrpení. Trpaslíci vůbec nevypadali jako trpaslíci, nekromanti se nechovali nijak brutálně a vbíhání do lajn přenechali "bílé" straně (oblíbené klišé všech velkých bitev) a přišlo mi, že někteří Nomádi ani nevěděli za co to jedou... Přitom právě kvůli atmosféry se na velké akce typu Pán Prstenů, BPA nebo Dargorath jezdí. Atmosféře určitě nepomlo vtipkování do megafonu a velký počet nebojujících lidí, kteří se na louce opalovali a začali hystericky křičet, když se k nim boj přiblížil. To je ale problém všech Biťákovských akcí, vždy se najde kupa lidí, kteří přijededou jenom chlastat a dělat bordel.

Co se týče questů řeknu tohle: byly. Víc říct nemůžu, protože kromě vtipně vymyšlené svatby o většině úkolů věděl jenom náš vůdce a k naší družině se nedostali. To není na škodu, velké bitvy nejsou o questech nýbrž o boji. Ten se ale postupně vytrácel. Korunu tomu nasadil tak zvaný monzun, po kterém se museli všichni vrátit do věží a čekat až se vůdci domluví na aliancích. Čekat nějakých 15 -20min. ve věži je neuvěřitelně kontraproduktivní, zejména je -li takových mezer běhen bitvy víc. Argumenty hájící takové pauzy tím, že si lidé odpočinou a nají jsou zcestné; zejména, jaký odpočinek? Lidi mají přijet z bitvy ztahaní kvalitním bojem, přišli bojovat, ne vysedávat na louce a občas si do někoho seknout! Když přijdu domů zničený, vím, že jsem si kvalitně zabojoval. Jíst, kouřit a odpočívat můžu v pauzách na oživování.

Jak se bitva přehoupla do své druhé půle, začali se kolem dokola množit různé konflikty: Ghoblin málem zkopal nějakého maniaka, který svými ranami mířil zásadně do rozkroku, já jsem měl sto chutí vrazit jednomu kidliči, který všechny okolo poučoval jak se má bojovat a moc nechybělo týpkovi od úrazu poté, co se zamiloval do Neithanova krku a tak do něj šil hlava nehlava. Takových konfliktů bylo po bojišti nepočítatelně a obvykle měli stejný činitel: neschopnost kontrolovat svou zbraň.

V podobném duchu probíhala bitva až do doby, kdy nám Trpaslík oznámil, že je konec a že se máme odebrat na záverečnou lajnu. V té době jsem netušil, že nejlepší okamžik celé bitvy teprv přijde. Všech šest národů se seřadilo na louku, vždy po dvou v alianci, do pomyslného trojúhelníku, doprostřed kdosi hodil pytle s nějakými surovinami a my se o ně prali! Náramně jednoduché, náramně akční a hlavně náramně zábavné, zejména po dlouhých prostojích které tomu všemu předcházeli. Kdyby na takovém jednoduchém nápadu byla vystavěna celá bitva asi by se moc lidí nezlobilo (samozdřejmě v zajímavějším terénu, přece jenom celá bitva se nemůže odehrávat na jedné louce).Na závěr organizátoři udělali netradičně dvě arény; zvlášť mužskou a ženskou. Originální nápad trochu zkazil nezájem něžnějšího pohlaví, takže v aréně bojovalo jen pár bojovnic.

Co říct závěrem? Hlavním důvodem mého znechucení není nějaká určitá osoba, ale dav na bitvách obecně. Dav přechytračelých, arogantních měšťáků, který si své komplexy a problémy vybíjí na bitvě. Holt, film Pán Prstenů udělal dobrou reklamu fantasy, ale špatnou dřevárnám...

Vodka

18.04.2005. 16:53

Komentáře