Domů · Dřevárny · Dargorath 2005 očima podivného anděla

Dargorath 2005 očima podivného anděla

Tak jsem se dočkal. Opět slavná Ostravská bitva. Vzal jsem sebou dva kamarády, kteří začínají, svou hůl, plášť a náladu a vypravil se do víru zábavy. Již cesta odkrývala zajímavou možnost, a to že by tato bitva mohla být první na které zažiji hezké počasí. To se nakonec i vyplnilo a závěrečný deštík při odchodu byl spíš osvěžující.

Po příchodu jsem se samozřejmě chtěl zaregistrovat a to znamenalo vydat se do největšího hloučku lidí široko daleko. Po chvíli vyzvídání se mi podařilo zjistit, že registrace ještě neprobíhá, neboť někdo šlohl glejty. Naprostou novinkou pro mě a mé kamarády bylo potvrzení od rodičů. Samozřejmě, že je neměli. Jak se říká, příště budeme chytřejší. Naštěstí jsem se za ně mohl zaručit, ale zajímalo by mě, jak to dělali ostatní. O necelou hodinku později začala slavnostně registrace, která se neúměrně vlekla, neboť registrovaný musel zvládnout několik velmi složitých úkonů rovnajícím se malé maturitě – vytáhnout odněkud (většinou až zespod batožiny) dvacetikorunu, prokázat libovolným průkazem svůj věk, případně odevzdat potvrzení rodičů, připsat své jméno a adresu a přijmout glejt. Uf. Gratuluji všem, kteří to v klidu zvládli. Zvláště pak patří poděkování lidem, kteří registrovali. Co se kontroly zbraní týče. Osobně jsem shledal, že kontrola je dostatečně přísná, alespoň většinou. Jen jsem nepochopil, jak mohla projít ta podivná zbraň v podobě velkého lízátka. Jen při pohledu na ni, jsem si představoval rozlámané kosti trčící z těla. No nevím, nebudu se plést do věcí, kterým úplně nerozumím.

O mnoho později jsme se mohli přesunout na louku, kde měly být za pomocí moderní techniky vysvětleny pravidla. Kdybych je neznal, asi bych to nepochopil. Chápu, že dělat organizátorskou činnost není vůbec nic jednoduchého, ale občas by neškodilo to trochu líp promyslet. Ještěže na místě byli zkušenější bojovníci, kteří to těm mladším vysvětlili jasně a stručně. Po vysvětlení všech náležitostí jsme se konečně mohli odebrat do své věže. Tam jsem ihned sundal svůj plášť a kožich. Komu pak vadilo, že jsem po bojišti pobíhal pouze v teplákách, pletené košili a veeeelmi dlouhým šátkem kolem hlavy a s vlajkou na své holi, nechť mi promine, ale nejenže jsem chtěl občas něco vyfotit (což se mi i podařilo)), ale jsem srdcař a vedro, jež panovalo by mě v mém plášti a kožichu zabilo.

Hned po příchodu nás začalo velení rozdělovat do skupin a přiřazovat orientační čísla pro lepší koordinaci v boji. Se mnou jakožto s andělem si pohrávali jako s loutkou a každou chvíli jsem se seznamoval s osazením jiné skupiny. Nakonec jsem byl přidělen elitní skupině střelců a štítařů, což byl od vrchního velení poslední dobrý počin, který jsem zaznamenal. Nic z toho mi však nedokázalo zkazit náladu. Přijel jsem se bavit a jen při pohledu na kostýmy mnou procházela skvělá atmosféra. Celkově nám přidělili číslo šest, mě pak speciálně několik piškotu a po velmi krátkém ale výstižném proslovu našeho velitele skupiny ve stylu mohli by jste být tak hodní a poslouchat mé příkazy, ale když né, bít vás nebudu, jež ve mně vzbudil velmi dobrý dojem, jsme se mohli vrhnout vpřed. Rozkaz shora zněl jednoznačně. Po skupinkách na nepřítele – zásadní chyba. Nepřítel byl jednotný a již po několika chvílích byly naše oddíly naprosto zdecimovány nepřítelem. Piškoty v mé brašničce došli rychleji, než by kdokoliv čekal a tak jsem se spolu s ostatními museli vrátit zpět do věže. Po cestě jsme si všimli ohrazeného prostoru s názvem Vlčí nora a týpkem uvnitř. O chvíli později se dostavil i nejvyšší velitel a žádal všechny živé na pomoc k inkriminované ohrádce. Řekl bych, že počet bojovníků, který šli pomoct nepřekročil číslo jedna. A tak jsme se po menší pauze dozvěděli, že jsme prohráli quest. Že nějaký byl jsem v naší ani vedlejší skupině nevěděl nikdo. No co, stále nebylo nic ztraceno. Po předepsaných desíti minutách jsme opět vyrazili do boje. To se již začalo bojovat ve větších skupinách, což přinášelo úspěchy. Po zakřičení několika neutrálních hesel typu Vpřeeeed a Na něěěěě mě náš velitel požádal o pomoc při velení nad skupinou. Potěšen úlohou, jež mi byla svěřena jsem s radostí a nadšením uposlechl. Od té chvíle se bojištěm začal rozléhat můj hlas, v němž se každou chvíli ozýval nejrůznější rozkaz doprovázený číslovkou šest a mácháním praporu (což mě mimochodem bavilo, to na vysvětlenou pro ty, co se na mě nevěřícně dívali). Nikdy jsem nepochopil, jak se náš velitel dokázal pohybovat v naprostém chaosu bitvy a zasáhnout se skupinou vždy na nejdůležitějších místech. Každou chvíli tvořil z naprostého mumraje formaci, která měla na nepřítele docela zdrcující účinek. Myslím, že právě jemu patří mé díky, za zatím nejhezčí zážitek z bitvy, který jsem kdy měl. Zde někteří mohou podotknout, jak jsem mohl mít nejhezčí zážitek, když jsem nebojoval, ale pro mě je nejdůležitější právě atmosféra a tu on dokázal vytvořit znamenitou.

Po podivném spojenectví s gobliny, které bylo stabilní jako nejmenovaný radioaktivní prvek, neúspěšném pokusu natěžit alespoň jednu surovinu a úmrti se bojištěm rozlehl hlas monzunu. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl účastnit schůze náčelníků jako tichý fotograf. Po pravdě, díky za onu přestávku, kde se měnily aliance, neboť se nenašel jediný hraničář (nebo to alespoň dobře tajil)), který by během bitvy byť i zdálky zahlédl nějakého nomáda, jež měl být náš přítel. Po chvilce dohadování a vyvažování stran se utvořily aliance nové a udělily se questy. Dostali jsme za přátele trpaslíky. Mimo jiné jsme měli odnést ostatky nějaké mrtvé tetičky na hřbitov. Mrtvola nejenže nejevila zájem o piškot, aby na daný hřbitov dorazila hezky po svých, ale ještě si na nosítkách doslova lebedila. Zajímavě pojatá akce skončila fiaskem, kdy jsme dostali takřikájíc na zadní kulatou část těla. Poté se boje, alespoň pro naší skupinu přesunuli dolů z kopce, kde jsme podpořili trpaslíky, kteří to podle mě ani nepotřebovali. Spíše šlo chytrý diplomatický tah, jak si natěžit v druhém dole. Po chvilce boje jsme zůstali jako stráž dolu do druhého monzunu.

Po odchodu z věže a přesunu na louku jsme se dozvěděli závěrečnou část úkolu. Asi by jsme dokázali něco ukořistit, kdyby se našinci těsně před začátkem a i kousek po něm nedohadovali o nejlepších taktikách a rozmístění jednotek, zatímco nepřátelé byly více žhaví na suroviny uprostřed. Z pohledu anděla stojícího na místě jsem odhadl, že surovin se zmocnili temní elfové. Nejspíše to popudilo ostatní dvě aliance a začaly se sápat na tuto stranu. To se jim pomalu začalo stávat osudným. Po určité době padlo dočasné spojenectví a boje se rozdělili na dva proudy – dobití temných a boj o nadvládu nad bojištěm. Nakonec temní padli a zbylé jednotky, které ještě aspoň trochu mohly se řítily na pomoc svým přátelům na druhé frontě. Nejsem si tak docela jist kdo to nakonec ustál, ale řekl bych, že jsme to byli my s trpaslíky. Ostatně na naší straně se poflakovalo spousta živých, jež však nemohli a sáčky s piškoty u naších andělů byly stále ještě z části plné. I proto mě nakonec udivilo vyhlášení, že to vyhráli elfové, jež padli jako první. No, my jsme si alespoň přivlastnili vojenské vítězství.

Po této události se uspořádala tentokráte trochu netradiční lajnovka, kde byl dle mého soudu výsledek předem jasný následována volnou zábavou.

Osobně si myslím, že úroveň Dargorathu pomalu stoupá( i když vždy je co zlepšovat) a úroveň davu pomalu klesá. Já si vůbec nestěžuji, užil jsem si nádhernou akci a už se těším na další. Leč i mé oči viděli dost bezpráví a uši slyšely o mnoha zvěrstvech proti dobrým mravům. Naprosto jsem nechápal některé týpky, kteří schytali už šestý regulérní zásah a s klidem řepy na poli se neustále sápali na nepřítele. Zvláště mě dojal jeden, který kašlal na nějaké oživování a jen se přesouval z jedné části lajny na druhý, jako by se hráli piškvorky. Jako já je naprosto nechápu. Jiní pro změnu byli ve stavu, kdy by se i proslulí bersrkři styděli za svou slovutnou plachost – čím větší silou klepnu, tím líp. Oni to prostě hrajou jako qejka – rychlý respawn a co nejvíc fragů. Bitvy mám rád a miluji je a to jsem za celou svou kariéru sundal snad dva nebo tři lidi a to ještě měli poslední život. Teda pokud nepočítám katapult na Morii. Stačilo by se nad sebou občas zamyslet. Jenže to některé jak vidno hodně bolí.

Takový jest můj názor. Někdo může mít jiný a klidně si jej rád poslechnu. Proto neváhejte a pište.

Nakonec bych rád poděkoval všem lidem, kteří se jakkoliv podíleli na vzniku a průběhu bitvy, neboť bez nich by bylo takřikajíc hov…výkal.

18.04.2005. 20:19

Komentáře