Domů · Dřevárny · Bitva Pán prstenů 2005 v Berounu

Bitva Pán prstenů 2005 v Berounu

Bitva Pán prstenů 2005 v Berounu.

Předem chci upozornit, že tato má recenze asi nebude příliš objektivní. Popravdě jsem si příliš nezabojovala(poprvé jsem zkoušela kombinaci meč štít) a tak budu kritická více, než bych asi měla. Ale začnu pěkně od začátku...

V pátek vyrážela malá skupinka z Ostravy a postupně se k ní přidávali ostatní, až nás jelo osm. Cesta vlakem má své kouzlo a myslím, že kdo už takhle jel ví o čem mluvím, a kdo ne má smůlu, protože popsat to, stejně nejde. V Praze jsme si udělali hodinovou přestávku a navštívili obchůdek s historickými zbraněmi a zbrojemi. Pohled to byl velmi pěkný, až na ty ceny! Pak chyběl zbytek cesty do Berouna, který jsem zvládli rychle. Na vlakáči se už začalo objevovat více podobně oděných lidí s krosnama na zádech, kteří mířili na dané místo. My jsme měli mezi sebou Tiraela, který věděl kudy a tak nás vedl na bojiště. Po hodince šmatlání, kdy jsem proklínala ty, jenž předpovídali déšť a zimu a nadávala na svou teplou kožešinu, jsme dorazili na louku u řeky. Stylové stany prozrazovaly, že jsme zde správně. Přivítáni cestou jezdectvem(jedním pohublým koníkem) jsme tedy zamířili do tábořiště. Válečníci se ujali stavění stanu a já s Eliffe jsme se daly do prozkoumávání okolí. Nedošly jsme daleko, neboť nás kroky zavedly k Umbarské Perle (pohostinství pro všechny národy i podnárody). Ihned jsme zamířily dovnitř a vyhaslá hrdla zchladily výtečnými doušky piva. Odtud jsme se toho dne hnuly už jen párkrát, na registraci u panovníka, kontrolu zbraní(prošlo vesměs vše a co neprošlo napoprvé, prošlo napodruhé, zajímavé že?) a snad při volání přírody. Páteční večer tedy příjemně ubíhal v atmosféře pravého středověku. Pivo teklo proudem, klobásky mizely a Corvus Corax udávali rytmus plný života a radosti. Sotva se tak dalo povšimnout deště, co se nad námi přehnal. Rozvášněné bojovníky a bojovnice vyhnal až konec rozlévání piva o půlnoci, které si umbarští chtěli určitě nechat pro sebe. Když ubývalo hostů, zavítal do prostor chlad a ten vyhnal i mě. Tak jsem zamířila k ohništi, lákána světlem a teplem. Bylo to táborák Rohanských, mých spolubojovníků. Jen snad malá připomínka, hodně účastníku mělo obavy z nedostatku povolených ohnišť, nakonec byla jen tři z osmi a všichni se v pořádku vlezli. U ohně tedy zábava pokračovala dokud na mě nedolehla únava. To se šlo spát pod širák, pouze zakrýt celtou. Noc byla teplá a ani nepršelo.

Ráno mě probudilo troubení rohů a neúnavní hudebníci. Rohanští se začali shromažďovat u svého panovníka, kde se nám i poprvé předvedla naše jízda. Čtyři válečníci na zdatných ořích vzbuzovali opravdový respekt (chválím opravdu zručně vyrobené makety). Když se po půlhodinovém zpoždění všechny armády shromáždily na poli, vyrazilo se na herní pole. A tady už začíná mé zklamání. Šlo se do kopce a v lese. Naše věž byla nejvýše a na okraji(za námi snad byla jen Roklinka). Pak tuším, kde byli ostatní bílé věže. Haratskou jsem jednou zahlédla. Zbytek netuším. To, že se často šplhalo do kopce mi nevadilo, ani že jsem párkrát zabloudila, ale terén byl opravdu nebezpečný. Jak lidé probíhali mezi stromky, ti za nimi měli pěkně ošlehanou tvář, ne-li vypíchnuté oko. Nemluvě o vyvrtlých kotnících. Zde nezbývá než říct zlaté Kyjovice! Ale pořád jsem ještě doufala v dobrou bitvu. Měli jsme půl hodinu, kdy jsme neorganizovaně běhali po lese a ničili vše, na co jsme naráželi. Potkávali jsme jen malé skupinky umbarských, kteří po chvíli začali vždy utíkat. Jak se nám zvedlo sebevědomí! Bohužel tím naše vítězná tažení, až na pár, skončila. Již se blížila hodina, kdy měl malý Frodo vyrazit s prstenem a my se měli snažit mu ze všech sil pomoci. Panovník s veliteli nás poučili, co se taktiky týče a začali vypravovat první quest. Jaká škoda, že se zcela vytratila role playing. Pouze strohé informace a žádné vyprávění či zvednutí morálky. Úkolem bylo pomoci našim vojskům v bitvě na Pelenorských polích. Vyrazili jsme tedy a pelenor, ani ne po dlouhé bitvě, ztratili. Pak to šlo s Rohanskými z kopce. Po děsně dlouhé regeneraci člověk vychladl. Nevím, proč to muselo být oněch 15 min. Zdá se mi to zbytečně dlouho. I tak jsme vyrazili do druhé bitvy. Pokud nám bylo řečeno proč, tak se mi toto oznámení ztratilo v chumlu ostatní diskuze. Ani jsme nedošli, kam jsme měli a do cesty se nám postavili haratští. I když to byli soupeři, musím uznat, že pohled na modlící moře nepřátel a popichování jejich velitelů nemělo chybu. Když se začalo válčit, haratští předvedli dva pěkné taktické kousky. Jednak jejich modlení nás mělo zdržet, protože do zad nám vpadlo vojsko skřetů. A taky účinná první řada štítařů, jež se přikrčila, aby po nás mohli střílet jejich lučištníci a vrhači. A tady začalo první hádání, které mě poté provázelo celou bitvu. Bohužel ani nevím, proč se křičelo, neboť náš panovník mě odsunul z první řady, aby si sám zabojoval. Chvíli jsem zírala na jeho záda s pusou dokořán, protože to se mi teda opravdu nestalo. Ale moc času mi nezbylo, protože dvě temné jednotky nás snadno zrušily. Po opět nekonečné regeneraci jsme šli dolů pomoci Gondoru a "nečekaně" byli poraženi. Zde jsem viděla i několik Násgulů. Přesný počet nevím, jelikož zcela chyběly odpovídající kostýmy. Myslím, že v řadových jednotkách se kostýmová úroveň zlepšila, ale orgové či CP vůbec nevypadali jako postavy, které prezentovali. Jaká škoda! Opět bych použila srovnání s kyjovickými bitvami, třeba Pelenor. V ležení nám bylo vysvětleno a vynadáno, proč jsme byli rozprášeni. Rozprchli jsme se. Samozřejmě chápu správnost tohoto argumentu, ale problém byl v tom, že každý z velitelů nám dával jiný příkaz. Jak přicházely zmateně rozkazy, my zmateně pobíhali. Zcela zdecimovaný Rohan si hověl ve věži, když k nám dorazily dvě či snad i tři nepřátelské strany. Boj netrval dlouho. Edoras byl bohužel srovnán se zemí a Roklinka po našem zničení, byla vypleněna taky. Naštěstí jedna z našich zástav v rukou rychlé běžkyně unikla. Byla natolik hbitá a šikovná ve skrývání, že jsme dlouhý čas strávili v lese(veškeré čekání a hledání se protáhlo snad na jednu hodinu) čekajíc, až se zástava objeví. Když se tak stalo, gondorským jsme obsadili prázdnou věž a léčili se zde. Jakmile naše jezdectvo bylo opět při síle, šli jsme si dobýt novou věž. Bohužel netuším název onoho ležení, ale našim čerstvým bojovníkům podlehlo rychle. V této věži jsme našli naši ztracenou zástavu a tak si jednu opět odnesli do Lorienu. Protože nás většina byla při životě, šli jsme tedy bojovat opět dolů, někde kolem gondorské říše. Moc škody jsme nepříteli nezpůsobili. A polomrtví se vrátili do věže. Jaké překvapení, když se vyléčila sotva polovina rohirů a u vrat čekali nepřátelé. Avšak neměli zástavu, tak se čekalo na posla. Naše zástava byla odnesena a tudíž se přerušilo i léčení. Nevím, proč to naši velitelé neřekli, že už jsme bez zástavy a tedy dobyvatelní. Naštěstí soupeři měli rychlé nohy a střet přišel stejně rychle. Byla jsem v první linii se štítem. Celkem jsme se drželi. Ze zadní řady přišel rozkaz, že několik z nás se stanou jezdci. Byla to výborná vlastnost našeho národa, kterou jsme po polovině celodenní bitvy použili poprvé. I já byla vybrána. Nečekala jsem tedy a zařvala nájezd, trefila nepřítele do štítu. A co se dělo? Nic. Možná jen, že ostatní z mé řady taky vyrazili s nájezdem. Tak a mohlo se hádat. Soupeři nevěděli, že po zásahu rohirem, který řve nájezd, mají život dolů, ať se útočník trefí třeba i do zbraně a povinnost osm kroků zpět. Mohli jsem tak svou věž ubránit, ale bohužel nepřítel na nájezd nereagoval a my byli poraženi. Běžkyně se zástavou byla ulovena. Následovalo přesunutí do Lorineu. Tam jsme se dozvěděli, že trpaslíci ztratili Osamělou horu. Galadriel(Melian) nám darovala polovinu své armády a Theodén nás všechny vedl k vítěznému získání trpasličí říše. Ale mezitím začalo obléhání Lorienu. Rychle jsme se začali vracet. Jenže v půlce kopce nastalo opětovné dohadování, kam jít. Zda pomoci elfům nebo zaútočit na dolní nepřátelskou věž. Než se velení domluvilo, nepřátelé se stihli na náš útok připravit a svou pevnost uchránit. Lorien byl stále dobýván a naše rohirské dušičky se stěhovaly do poslední bílé věže, Roklinky. Zde se zjistilo, že už není co zachraňovat, neboť Sauron má prsten. Rozhodli jsem se tedy zemřít statečně v posledním boji, kdy se začal snášet déšť, jako znamení projevené lítosti samotných bohů nad ztracenou Středozemí. Daleko jsme nedošli a potkávali jsme proudy všech bílých národů stahujících se do Roklinky. Následovalo poslední osudové zaváhání velitelů. Diskutovalo se, zda se vrátit a počkat, až se ostatní vyléčí či opravdu se postavit v posledním boji. Dva rozporuplné příkazy poslaly polovinu Rohanu zpět a druhou začaly řadit do linie. Jakmile se začali nořit z lesa nepřátelé, ani jsme se jim nepostavili a začali zbaběle ustupovat! Jaká mi byla hanba. I tak jsme smrti neunikli. Nakonec jsme se přece jen přidali k ostatním mrtvým národům. Mezitím se hordy skřetů a podlých lidí přihrnulo k Roklince. Následovalo opravdu nudné dobývání. V bráně velikosti sotva čtyř metrů se snažili všichni cpát a bojovat. V takovém množství nebyl prostor a lehké zbraně sváděly ke kvrdlání. Vyléčení se cpali dopředu a tím vrhali vlastní lidi na zbraně nepřátel.Toto zbytečné trápení a chaos ukončil Sauron, který svou magickou mocí rozbil hradby a tím temná armáda pohltila poslední ostrůvek naděje.

Ke konci se měla konat závěrečná lajna na louce, ale všichni byli unavení a promoklí. Ale zato v Umbarské perle to opět ožilo. Tam jsem strávila zbytek dne, než nastal čas vyrazit domů. Tady chci poděkovat našemu odvozu, protože jinak by nám vlak odjel...díky.

Teď se pokusím ve zkratce říci, co mi teda tolik vadilo. Je to zmíněno už v textu, ale nyní pro přehlednost.
* Způsob boje. Terén a malé vchody do věží způsobovaly, že hodně lidí bojovalo na sobě. Spíš než zásahy vznikala zranění a i zásahy byly podivné. Já si třeba nepřivezla jedinou modřinu! A přitom obvykle mám nohy celé modré a ruce jsou v těsném závěsu. A věřte, že to není tím, že bych se někde schovávala nebo bych byla nezranitelná.
* Hodně hádání. Ať už kvůli pravidel nebo těch zásahů. Pořád chtěl někdo stopnout boj, aby se něco řešilo. Ono samotná pravidla byla děsně obsáhlá a málo kdo si je četl celé. Potom jsme třeba my Rohanští pohasli na své unikátní vlastnosti nájezdů.
* Dále tu byl problém bílé stany, která jednala naprosto neorganizovaně. Jen jednou jsme bojovali úmyslně společně po boku lotlorienských elfů. Ostatně nás Rohanské zvládali mást i vlastní velitelé. A ti se mohli trochuo svých rolí více vžít.
* Co jsem tak poslouchala ostatní, tak hlavně CP si děj opravdu užívali. Měli hromadu questů a atmosféru opravdu nádhernou. Ale já co by rohir vím o questu jednom.
* Zbytečně dlouhá regenerace...co víc k tomu říci.

Věřím že mnozí si bitvu užili a byli z ní více než nadšení. Nezbývá mi než jim tiše závidět a přát jim to. Určitě obdivuji práci organizátorů, kteří měli pevné nervy a rychlé nohy vše zařizovat. Já tedy budu doufat, že další ročník se mi již zalíbí více.

11.05.2005. 15:06

Komentáře