Domů · Dřevárny · Bitva o Morii-skřetí paměti

Bitva o Morii-skřetí paměti

Letošní Morie dopadla naprosto báječně. Počasí, které nepřálo minulému ročníku, si na tento připravilo dokonale odměřenou dávku akorát pro vkus dřevárníka. To navíc dalo vyniknout terénu pískovny, jež vyvýšeninami, skupinami stromů a proláklinami dovolovala oběma stranám taktizovat. Hned ze začátku se vojska na obou ras rozdělila do osmičlenných skupin, zvolila si velitele (u nás to byl Jiří, za bitvu stačil zlomit dvě své zbraně, tak jsem mu půjčil svoji jednoručku) a namalovala na kartónovou čtvrtku svůj znak. Na tyto se pak věšely kolíčky získané při pravidelných půlhodinových výpravách do Morie – provázkového bludiště utvořeného nad pískovnou. Systém boje v Morii spočíval v tom, že se každou půlhodinu sebrala jedna polovina armády obou stran a ty se pak vydaly spolu válčit mezi zdmi labyrintu. Při úmrtí vně Morie jste vždy odevzdali vašemu přemožiteli kolíček. Z těchto „trofejí“ se pak určovala jednak vítězná strana a pak nejúspěšnější skupina jednotlivé rasy. Tohle musím zvlášť pochválit, protože to drželo člověka při vědomí, že i on je důležitý a že není jen jedním z davu - bojovali jste za sebe a svou skupinu.
Oživování bylo vymyšleno tím způsobem, že pokud jste zemřeli, tak jste vyčkávali za lajnou až budete alespoň čtyři. Následně mohl váš velitel sundat jeden ze tří oživovacích kolíků a po hlasitém napočítání do dvaceti a stejně početných kroků dozadu jste se mohli vrátit a bojovat. I tenhle systém se taktéž ukázal být skvělý při udržování bojového ducha. Co se však celkem často stávalo bylo, že jste minuli skupinku mrtvých trpaslíků, kteří vzápětí vletěli do zad lajny, ale že by bylo slyšet počítání, tak to ne…
Zprvu jsme jako Skřeti dostali pěkně naflákáno, Trpaslíci nás kompletně zdrtili tak, že to vypadalo na početní nevyváženost stran. Bylo nás však jen o deset míň, což nás dovedlo spíš k zamyšlení se…jakž takž se to vyrovnalo a první Morii jsme vyhráli my skřeti, nebo teda alespoň naše polovina…leč víc už se to nepovedlo.
Za průlomový bych považoval i systém těžby. Od Trollích blat, pořádaných Asgardem, kde mi přišlo těžení jako vynikající nápad, jsem se s ním už setkával na každá bitvě a musím říct, že se mi to nejen zajedlo, ale začal jsem to nesnášet…pořád někam chodíte, aby jste deset až třicet minut seděli a dělali ho*no. Na Morii, pokud jste měli těžební kolíček (ze začátku v těch kolíčcích byl poněkud zmatek, ale brzy se to pochopilo a vžilo) mohli jste sbírat skleněné čočky, jež Turek trousil vždy před věží druhého národa. To se provádělo dřepem a napočítáním do deseti, při tom vás nesměl nikdo napadnout, nebo se těžba přerušila. To se mi stalo jednou, kdy se na mě vrhnul Kostěj a zaplašil mě do hloučku skřetů. Tím několik minut držel asi tři čočky. Pokud jste zemřeli, odevzdávali jste těžební kolíček soupeřovi. Ukořistěné kolíčky protivníka, stejně jako natěžené čočky se daly vyměňovat u kováře za zbroje (kožená +1život, kroužková +2 a plátová +4). Ke konci hry byl pak vyhlášen ještě jeden quest: po přinesení deseti těžebních kolíků soupeře jste dostali ohnivý meč (u Trpů to byla zlatá sekyra) – jediná zbraň, která brala za dva životy. Takže se naše skupina sebrala a začal lov na kolíčky…tahle část mě obzvlášť bavila, vždycky jsme se jako vosy sesypali na někoho s kolíčkem, vyrubali ho, pak se krátce radovali a šli dál, takže jsme se nejen pobavili, ale dokonce i ten úkol splnili….následovala poslední Morie, pak závěrečka, které jsem se však už neúčastnil – bitva totiž nebyla úspěšná jen po stránce organizace, ale i po stránce zranění.
Celkově se však akce víc než vydařila a můžu prohlásit, že byla nejlepší, na které jsem byl. Navíc mě při odchodu orgové obdarovali fotkou – koláží Frýdburské vlajky, vládců stran a bojových výjevů…

12.10.2005. 17:13

Komentáře