Akrim: Lockwarova tvrz

Byl mi svěřen těžký úkol napsat tuto recenzi. Původně jsem ji chtěl napsat formou povídky, ale nejprve ji raději napíšu normálně. Omluvte prosím nepřesnosti a nesrovnalosti, neb je psána pouze z mého subjektivního pohledu. Alors: Už od Měsíčních kamenů ( jaro 2004 ) jsme se těšili na pokračování výjimečného LARPU Akrim. Tentokrát to mělo být i na více dní a o více lidech. Na místo jsme se dostali místo v 18:00 až 19:00 Staňkovic přičiněním. Už se pomalu stmívalo, a tak jsem se v nastávajících temnotách rychle pokoušeli postavit stany. Z naší družiny z kamenů tu nebyli Zir a marně jsem hledal i čaroděje Drirra. Na druhou stranu se objevil v našich řadách nový xicht  jménem Drittz, kterého bych si troufnul nazývat už zkušenějším hráčem LARPU, ačkoliv ho dělá teprve tři měsíce.

Já stan postavil. Sice jsem asi půl hodiny hledal vchod, ale postavil jsem ho. Drittz se rozhodl spát u mě, protože zjistil, že jeho stan ( kterej ve vlhkém stavu od Řádu 2004 nevybalil ) je jedna velká pavučina plísní. Tak jsme se tam nějak naskládali. Zak a Ciri svůj stan postavili víceméně bez problémů ( asi proto, že měli svítilny ). Ale to bych předbíhal. Po příjezdu na místo jsme se pozdravili se všemi známými i neznámými tvářemi. Třeba s Varagama, který pomáhali s organizací a s některýma známýma z kamenů i odjinud. Lockwarova tvrz vypadala opravdu dobře. Byla totiž skautská chata či co s přilehlými budovami, altány, nádvořími, terasami obestavěná palisádovými věžemi, hradbou, potokem. Dalo se zde najít vše.

Těsně před osmou přijela z Prahy i naše spřátelená družina ,,ixtá kompanie.“ Já je sice neznám všechny, ale jejich členem je kupříkladu Kop, dlouholetý přítel Zaka a host v naší družině na mnoha akcích. Ve 20:00 začala hra. Byli jsme uvítáni na Lockwarově tvrzi a seznámeni se vším možným. Třeba i s místní šlechtou pánem tvrze Bomburem a jeho ženou ( mužem??? ) Růženou, s bratrem Gabrielem, kapitánem Korenem, obchodníkem Fainne, kovářem ( rapper z Řádu, přezdívku jsem bohužel zapomněl  )), hraběnkou, kněžnou a bůhvíkým ještě.

,,Tady kapitán Koren bude stráži tvrze vyplácet žold…“ ,,Z mých peněz,“ zahučel pán tvrze.

Pak přišlo seznámení se zdejší politicko-sociální situací. Toulají se tu nějaký nemožný vlkodlaci, s nimiž přežil setkání jediný bratr Gabriel. V kraji žijí dva rody ( Horneti a Scarové )), které se nemají moc v lásce ( ba se přímo nenávidí, neb si podřezávají hrdla na potkání ). Každý z nás si vylosuje, ke kterému rodu náleží. Nikdo neví, kdo jsou ostatní a je jen na nás, jak zjistíme, kdo je s námi a kdo proti nám. Když se ovšem zabijí dva ze stejného rodu, musí se jít sedět na půl hodiny do žaláře. Zabití někoho z druhého rodu = vše v pořádku. V té chvíli přišel Drirr. Rody se losovali ve svatyni v odlehlé části tvrze, ke stál oltář boha smrti a nádoba s posvěcenou vodou. Vylosoval jsem si Hornety. Pak se nějaký čas nic nedělo. Pomáhali jsme postavit Drirrovi jeho nový stan, kecali jsme s ostatními, večeřeli jsme, schvalovaly se zbraně, registrovalo se, probíral jsem se Světlušákem svou herní hospodu atd… No prostě vše vypadala na pohodový večer. Já se na tvrz přišel hlavně zrekreovat, protože den předtím jsem si rozsekal na krajském přespolním běhu koleno i s celou nohou a celý víkend mě pekelně bolela. Proto jsem se také co nejčastěji vyhýbal boji, neb jsem nemohl používat úhyby, půlobraty a obraty, na kterých stavím od počátku léta svůj nynější a velmi účinný způsob boje. A vůbec člověk si odpočne, když je vytrženej z ošklivé reality a může na nějaký čas přejít do zcela jiného světa. Už to vypadalo na klidný večer, když začal zvonit zvonek ve věži. Ztratilo se páže Lucius. Bude někde venku v lese, ale neví se kde. Bloumat bezcílně a propátrávat les se ukázalo neúčinné. Bylo nás pět, co jsme se spojili ( já, Drirr, Drittz, Zak a Ciri ). Na bezcílné pátrání doplatil Kop, který zapadnul po pás do bažiny a do neděle sušil spodky. Rozhodli jsme se, že to takhle nepůjde a zašli jsme do tvrze vyptat se, kde by Lucius asi tak mohl být. Bratr Gabriel nám poradil, že máme vyjít zadní branou z tvrze do lesa a na prvním rozcestí jít doleva. Pak už uvidíme. Měli jsme radost, že jsme se k této informaci dostali jako první, a tak jsme šli tam, kam nám řekl. Nalezli jsme tam několik zlatých kaštanů. Když jsme se s nimi vraceli do tvrze, potkali jsme další skupiny dobrodruhů. Byli těsně za námi.

Oplatou za zlaté kaštany nám Gabriel řekl, kde by Lucius mohl být a kam rád chodil ( na hřbitov ). Trochu jsme se zdrželi a družina v čele s Daltem ( Morcantem nás předběhla ). Posléze se z lesa ozval strašný řev a vlčí vytí. Daltova družina se rychle vracela, protože byla napadena vlkodlaky. Ostatní lidi od nás se chtěli vrátit a něco vymyslet, já jsem chtěl jít dál a na hřbitov to vzít skrz les od prvního rozcestí. K boji došlo na druhém rozcestí. Bohužel pro mě vlkodlaci popošli a proto jsem se hrozně divil, když na mě vylítli už na prvním rozcestí. Pomalu jsem nestačil utéct. Záda jsem měl ošklivě rozseknutá jejich pařáty. Doběhl jsem naši družinu, která na nic nečekala. Ciri to s během trošku přehnala, protože se v té tmě natáhla a jela se Světlušákem na sešívání do nemocnice. V tvrzi jsme se spojili s dvěma jinými skupinami a nechali si posvětit dvě zbraně. Společně jsme pak vyrazili znovu pro Luciuse. Celou cestu jsme poslouchali nářek Drirra, který se držel ve středu naší družiny a každou chvíli mi spílal, že jsem ho sem zatáhnul. U druhého rozcestí nás napadli vlkodlaci. S přesvědčením, že tyto bestie nesnáší oheň, jsem jim posvítil pochodní do tváří. Velmi rychle se obrátili na útěk.

Na hřbitově jsme nic nenašli, a tak jsme se zklamaně vrátili do tvrze. Luciuse zatím totiž vyfouknul jiný dobrodruh, který udělal to, co jsem chtěl udělat já – vzal to přes les. Vlkodlaci kamsi zmizeli.

Večer zvolna ubíhal ( všichni začali intrikovat a posléze nebylo po některých dobrodruzích ani vidu, ani slechu ) a posléze bylo vyhlášeno, že na planině zlobrů jsou kusy brnění, které tam ztratil jakýsi dobrodruh či co. Vydali jsme se tam v šesti ( já, Drirr, Drittz, Ilvar ( Zeulg )), ledový kouzelník a druid Vojvex ). Asi hodinku a půl jsem v hrozné zimě bloudili lesem. Nic zvláštního se nedělo. Zeulg nám pak ukazoval za svitu pochodní společenský tanec Tarandolu. Promrzlí na kost jsme se vrátili do tvrze. Přesně o půlnoci jsem měl 12 hodin herních zkušeností, takže jsem mohl přestoupit na 2. úroveň. Zkoušel jsem zmutovat na zaklínače, ale nepodařilo se to. Ze čtyř hodů kostkou jsem si hodil třikrát úplně skvěle a jednou špatně. Moudrost mi klesla o 1. Upřímně řečeno jsem byl velmi zklamaný, protože zaklínačem se cítím tělem i duší. Po jedné hodině noční jsme šli spát ( hrálo se do 1:00 ) každý večer, protože jsme nechtěli být podřezáni ve spánku.

Noc byla šílená. Byla hrozná zima a nemohl jsem usnout a často jsem se budil. Už od půl páté ráno jsem se snažil zadýchat aspoň prostor ve spacáku. O něco později ( kolem půl sedmé ) začal kdosi v jednom ze stanů hulákat šíleně falešným hlasem nějaký námořnický balady a jiný hospodský odrhovačky.

,,Ty vole ten Drirr je buď vožralej, nebo se snaží zahřát…“

Asi kolem půl osmé jsme s Drirrem a Drittzem zašli do obchodu nakoupit. Všude měli zavřeno, a tak jsem je dovedl až do vesnice, kde jsem byl v roce 2002 na dvoutýdenním LARP táboře, protože jsem věděl, že tam mají obchod, který bude otevřenej určitě. A byl. S Drittzem jsme koupili i nějaké úplatky pro Bombura. Do tábora jsme se vrátili nějak těsně po deváté, čímž jsme nevědomky ( že jo, Drirre!  ) unikli společenskému tanci Tarandola.

Velkou část dopoledne jsem strávil ve své herní hospodě. Bohužel moc neprosperovala, jelikož v tom samém altánu byla totiž i hospoda reálná, kde se kupovali u Fainneho za herní peníze reálné nápoje a jídlo. Tak tedy všichni chodili tam. Mimo jiné jsem prodával také jídla, drogy, pasti, zámky a vraždy na objednávku. Občas jsme u stolu řekli něco, co by pro nás mohlo zavánět oprátkou, ale jistý úplatek daný pánovi tvrze pod stolem vždy vše napravil. Během dopoledne mě Bombur přemluvil, abych si u něho schoval můj měsíční kámen, že prý jsou tu lidé, kteří po něm jdou a vědí, že ho mám já. Tak jsem mu ho tedy dal a udělal jsem tím největší blbost ve všech historiích Akrimu.

Pak jsem také hodinu hlídkoval ve městě jako stráž tvrze za 1 stříbrňák na hodinu. Za dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Možná to bylo i tím, že jsem ji celou proseděl v hospodě a jen pět minut jsem pochodoval po nádvoří, aby se neřeklo. Doprovázel jsem chvilku páže Luciuse a dostal za to od Gabriela perlu. Chtěl jsem totiž peníze od každýho a všude, protože jsem zloděj, tudíž mé předurčení i cíle spočívají ve vytváření co největšího kapitálu.

Ve 12:00 mi skončila hlídka a bylo oznámeno, že kdesi ve skalách je stará tvrz rodu Scarů, ve které je soška. Kdo ji přinese, dostane odměnu a bonusy pro svůj rod. Nejdříve jsme si za těžký prachy koupili od Fainneho mapu herního území, načež jsme zjistili, že je nám stejně na hovno, protože tam žádný herní místo není zakreslený a ani většina cest, po kterých se chodilo. Sháněli jsme někoho, kdo by nám ukázal cestu, když mě zastavil Dalt a zeptal se mě na můj rod. Shromažďoval totiž Hornety k ukradení sošky. Drirr a Drittz byli Scarové, a tak zůstali v táboře. Já jsem společně s ostatními ( a bylo nás prozatím asi šest ) vyrazil na cestu pro sošku. Mimo jiné tu byl i druid Stanley, Zak, Mara, Ilvar a samozřejmě Dalt.

To místo bylo velmi daleko. Asi možná i dva km chůze od tvrze. Když jsme došli do bezprostřední blízkosti místa, slyšeli jsme hlasy nepřátel. Pomalu jsme se tam připlížili, ale oni dřív zmizeli úplně na jinou stranu mezi skály. Vyšplhali jsme na skálu, kde se měla nacházet tvrz a úplně náhodou tam narazili na čtyři Scary, kteří také přišli pozdě ( Drirr, Drittz, Ciri a jistý druid, o kterém ještě pohovořím ).

Měli jsme velkou chuť vyléčit si na nich svůj neúspěch, a tak začal boj. Ciri, Drirr a Drittz okamžitě utekli. Druid se nás pokusil zdržet. Sesílal jedno kouzlo za druhým ( a že jich měl ). Nejdřív nám z rukou vyrážel zbraně, pak posílal válečníky na kolena kouzlem droll. S Ilvarem a ještě někým jsme ho nakonec dotlačili až na skalní útes, kde neměl kam utéct. A tam jsme ho kuchli. Vraceli jsme se do tábora a zastavili se na planině zlobrů, ale nic jsme nenašli. Do tvrze se zatím vrátily zbytky živých Scarů, protože byli přepadeni cestou zpět vlkodlaky a ještě něčím horším. Pak přišla zpráva, že na skále zvané Maják je poklad. Chtěl jsem to získat sám pro sebe, a tak jsem si koupil mapku a informaci, kde se Maják nalézá.

Bohužel jsem to místo přešel, ale pak jsem ho zcela náhodou našel. Bohužel pod skálou čekal Dalt. Okamžitě na mě zaútočil. Na nic jsem nečekal, protože jsem si myslel, že je to vlkodlak, kterému by moje zbraň ani trošičku neublížila. Utekl jsem mu a vzal to na Maják oklikou. A zabloudil jsem znova. Nakonec jsem dobloudil do nějaký vesnice. Opět jsem bloudil nějaký čas lesem a přišel na planinku, kde jsem zahlédl dva nějaké dobrodruhy. Přešel jsem tu loučku k jejímu konci, kde se to kamsi svažovalo. Okamžitě jsem sebou praštil o zem, protože dole pode mnou obcházel Dalt. Někudy zadem jsem se totiž dostal na Maják. Hledal jsem velmi dlouho, ale nic jsem nenašel. Nakonec jsem našel obálku na místě, kde jsem ji vůbec nečekal. Totiž na zemi u stromu. Já totiž hledal vysoko na stromech. V obálce bylo pouze mé prokletí.

Se strašnou chutí zabíjet jsem seběhl z Majáku na jakési rozcestí a v tu ránu jsem nevěděl, kterou cestou jsem přišel. Je tam totiž tolik míst, který vypadaj stejně, že je člověk, kterej tam je poprvé, úplně namydlenej. Nakonec jsem dobloudil zpět na Maják a slezl radši po skále. Pak už jsem chytil trasu a zamířil jsem směrem k táboru. Cestou jsem potkal osm dobrodruhů. Okamžitě jsem na ně se strašnou touhou zabíjet zaútočil. Druid mě připoutal k zemi a kdosi mě zezadu seknul. Prokletí vyprchalo. Varoval jsem je, že na Majáku se děje něco zlého a pak jsem tam s nima zašel znovu.

Opět jsme hledali marně. Jen pár lidí se znovu proklelo. Zamířili jsme zpět. Problém nastal v tom, že jsme byli čtyři Horneti asi se sedmi nebo osmi Scary. Trochu nás předešli a pak na nás počkali za zatáčkou. V ránu mi bylo jasné, že je konec. Vzal jsem roha do vysoké trávy a tam jsem si lehl. Pozoroval jsem dění. Za chviličku bylo po boji. Sice nebyl nikdo zabit, ale byli dva nebo tři naši zajatí o obraní o vše. Pak pět kroků kolem obcházel Scar, který mě zřejmě hledal. Naštěstí si mě nevšiml.

Po návratu do tábora na mě čekalo zklamání v tom, že Bombura prý údajně někdo přepadl a kámen mu ukradl. Dozvěděl jsem se také, že kovářovi došla železná ruda, ale asi 1,2 km od tvrze je rudný důl. Je možné odtamtud rudu přinést. Tvrz byla plná Scarů, protože naši někam zmizeli. Seznámil jsem se s druidem jménem Stanley ( byl také Hornet ) a společně jsme se vypravili směrem k dolu. Cestou jsme potkali ostatní Hornety, kteří se vraceli s tolika železnými rudami, kolik jen unesli . Cestou k dolu jsme přemýšleli, jestli by nebylo možno odnést vše. Zastavili jsme s ještě na planině zlobrů, kde Stanley nalezl část zbroje.

Nakonec jsme důl nalezli. Zjistili jsme, že nám naše síla stačí na následující. Já můžu unést tři kusy rudy a Stanley dva. Rozhodli jsme se odnést vše, a tak jsme z dolu odnosili na cestu veškerou rudu. Pak jsme ji přenášeli asi po třiceti metrech. Bylo to příšerný, protože kusů rudy bylo celkem 47 a do tábora to bylo neuvěřitelně daleko. Začalo strašně pršet, ale my jsme pokračovali. Dozvěděli jsme se přes telepatii, že byly vyhlášeny dva nové questy. Po dvou hodinách přenášení jsme to vzdali. Makali jsme na tom přes dvě hodiny a 30 kusů rudy jsme přesunuli asi jen o 60 metrů a 17 dalších kusů o 300 metrů. Chvilku jsme se v lese posilňovali a pak jsme vyrazili do tvrze, abychom zjistili, jestli se nedá postavit nějaký povoz, na kterém by se to dalo odvézt.

Těsně před táborem nás zastavili Scarové. Politická situace za dobu naší nepřítomnosti totiž docela dost zhoustla a lidé se začali podřezávat a zabíjet i v tvrzi a všude kolem.

,,Ó, když pozvedneš dům proti domu, bude to nejbědnější rozdělení jaké kdy padlo na tuto prokletou zem, zabraň mu, odolej mu, nedopusť, aby k němu došlo. Aby děti, děti dětí, ,,běda“ nevolali k tobě!“ W. Shakespeare – Richard II.

Bylo jich šest na nás dva. Nebyl jsem si jistý, co udělat, protože měli čím dál tím víc chuť nás zlikvidovat. Nakonec byla zvolena varianta č. 1 – 2. zneškodnění protivníka a útěk. Lépe řečeno: Začali do mě bodat kopím a házet po mně plynové raketky, a tak jsem se dal na útěk, zatímco Stanley s pomocí své ohromné moci klidně nepřátele svázal popínavými rostlinami a klidnou chůzí došel do tábora , kde jsem zatím sháněl pomoc a poslal mu na pomoc početný oddíl Hornetů. Dali jsme postavit dvoukolák, ale stavba trvala hodinu. A výroba byla dražší, než zisk, který byschom měli z rudy. Tak jsme se s kovářem domluvili, že nám dá šest zlatých ( což je v Akrimu ohromná částka, uvážíme-li, že se většinou platí měďákama, kterých je potřeba 6 na stříbrňák, kterých musí být 8 na zlaťák, tj. zlaťák je 48 měďáků ) a trakař si nechá. Pak jsme tedy v klidu večeřeli a připravovali se na nejtěžší úkol dne: Za tmy vše dovézt do tvrze skrz Scary a vlkodlaky. A taky skrz naše vlastní soukmenovce od Hornetů, protože ti se nesměli nic dozvědět, co jsme dělali teď celé odpoledne a kde jsme byli, protože jsme se s nimi nechtěli dělit. Proto jsme byli také podezříváni, že nás někdo zabil a že jsme druhého rodu atd…

Pomalu se setmělo. Od desíti měla být hostina na oslavu konce podzimního slunovratu. V sedm nebo tak nějak jsme se Stanleyem nenápadně zmizeli z tvrze, když jsme jakoby předtím šli na záchod a ještě předtím jsme si dvoukolák schovali v lese. Šli jsme potmě a modlili se, aby to drkotání po těch kamenech nikdo neslyšel. Byla tma doslova jako v prdeli, neb přes mraky nesvítil měsíc, který svítil včera a i ve tmě bylo vidět. Teď nebylo vidět nic, a tak jsme si čas od času svítili svítilnou. Pozvolna jsme naložili rudu z obou skrýší a dokodrcali se do strašného kopce k silnici.

Stanley šel na výzvědy a celkem dlouho se nevracel. Já zatím mrznul u dvoukoláku na kraji silnice. Pak jsem uslyšel hlasy. Zapadnul jsem s vozíkem kamsi do lesa a modlil se, aby někdo neposvítil mým směrem. Naštěstí to byl můj společník, který telepaticky mluvil se Zeuglem, aby nám přišli kdyžtak naproti, protože plníme nějaký vlastní quest. Z lesa se ozval strašný řev a nám bylo v tu chvíli jasné, že naši společníci mají svých problémů dost. Šli jsme velmi dlouho po silnici ve snaze se do tábora dostat z druhé strany. Tam jsme zapadli do jakéhosi lesa, kde mě Stanley zanechal, že přivede ostatní Hornety. Vozík jsem napral to toho nejhutšího křoví, které jsem našel a sám jsem si lehl asi o dvacet metrů dál. Obezřetnost nade vše. Čekal jsem dlouho v absolutní tmě a nebylo mi zrovna nejlíp. Měsíc už nebyl zakryt za mraky ( byl právě úplněk ) a tak bylo trochu vidět. Kousek ode mě byla cesta, po které chodil v absolutní tmě jakýsi chlápek s ohromným vlčákem.

Neznám sice zdejší poměry, ale podle mě ten, kdo chodí bez světla v noci po lese a v dešti nemá moc čistý svědomí ( anebo taky hraje LARP… pozn. Mordreaud ). Ale asi to byl nějakej cvok, protože si furt něco šeptal.

Čekal jsem tam přes půlhodiny určitě, když přišel Stanley a pomohl mi odtáhnout vozík ( který jsem málem sám nenašel ) na cestu. Zde čekali ostatní Horneti a dokonce i Scar Drirr, který byl stejný pacifista jako já. Rodová válka nás totiž nezajímala a chtěli jsme mír.

Pak jsme se dozvěděli, že na tvrz zaútočili příšery. Běželi jsme s lesem. Chytli jsme se Stanleyem dvoukolák ve dvou a dohnali jsme ostatní, což je celkem překvapilo. Kašlali jsme totiž na všechny kaluže a prostě jsme jeli. V tvrzi se bojovalo a náš příchod je zřejmě zachránil, protože příšery byly během chvíle pobity. S Stanleyem jsme chvíli slavili úspěšné dovezení rudy a prodali jsme to kováři. Bylo asi 21:00. Pak jsem šel se Zakem a Vojwexem na hlídku k přední bráně. Hlídkovali jsme tam a hlídkovali, ale nic se nedělo. Popíjeli jsme čaj a mluvili o běžných starostech. Už se vědělo, co jsme ve skutečnosti se Stanleyem udělali a znova se to rozebíralo…

Abychom zrůdy alespoň na chvilku zadrželi, tak jsme nechali kapi tána Korena, aby zamknul brány. Netušili jsme, že si tím zároveň podepisujeme rozsudek smrti.

Zlo je uvnitř. Zamkneš-li se, neunikneš…

Stoly byly postaveny na nádvoří. Nejdřív byly proneseny přípitky, pak se začalo jíst. Před dalším chodem se měla tancovat Tarandola. Byli jsme udáni, že jsme se tomu ráno vyhnuli, tak jsme byli vytaženi. Muselo to vypadat příšerně. Bohužel si mě vybrala neurozenější dáma v tvrzi, takže jsem musel být úplně ve předu. Bylo vidět, že mi to moc nejde. Večer pak klidně pokračoval. Služebnictvo nosilo další jídlo a pití a my se léčili po celodenní námaze. Hlavně moje levá noha, kterou jsem měl v háji už když jsem sem přijel. Teď bolela přímo nesnesitelně.

Nikdo si nevšiml, že někteří ze služebníků ukradli hodujícím magické a stříbrné zbraně. Nikdo si nevšiml, že několik lidí z panstva nenápadně zmizelo…

Za strašného řevu zaútočilo totiž na hodující asi sedm příšer. Ti začali shánět své zbraně… a spousta z nich je nemohla nalézt. Dobrodruzi byli v tu ránu rozprášeni po celé tvrzi. Seděl jsem na konci stolu v místech, kam vlítlo nejvíce CP. Úder na mě jsem vykryl dýkou, kterou jsem stihl vytáhnout ( doteď nevím jak ) z pod pasu a vyskočil jsem z lavice na nádvoří, kde jsem se dostal do zad dvěma nestvůrám. Bránil jsem se jim a najednou mě napadla zezadu třetí. Naštěstí mi dal pán tvrze Bombur před hlídkou imunitu proti prvnímu zranění, takže jsem mohl být pro výkřik: ,,Za čtyři!“ zcela hluchý. Prokličkoval jsem mezi zrůdami a dostal se do rohu nádvoří, kde se tísnilo nejvíce dobrodruhů. Mačkalo se nás tu celkem dost, skupinka se však v tu ránu rozprchla, protože z chaty vylezla furie s ohnivými vlasy a začala pálit jeden fireboll za druhým. Samozřejmě do mě, takže jsem několika skoky vlezl do stínu za chatou. Zde jsem přemýšlel, jestli se nemám ukrýt, nebo co mám vůbec dělat. Rozhodl jsem se pro hrdinskou smrt. Vylezl jsem ven a přišel mezi dobrodruhy. Skupina se v tu ránu rozprchla, protože sem vlítnul velmi nepříjemný upír Koren. Chvíli jsem s ním bojoval. Situace vypadala beznadějně na všech frontách a já zemřel ve chvíli, kdy do mě furie napálila další fireboll. Dobrodruzi umírali jako kuřata jeden po druhém. Všichni zemřeli. Jediný rytíř Dalt utekl skrz bránu do lesa. A tak skončila Lockwarova tvrz… Večer jsem se znovu neúspěšně pokusil přestoupit na zaklínače a asi tak po jedné jsme šli všichni spát. Tentokrát ani nebyla zima, takže to bylo celkem dobrý. Druhý den se trošku bitkovalo, kecalo a loučilo. Odjížděli jsme skoro jako poslední ( místo v 10:00 v 13:30 ).

HODNOCENÍ:

• Akrim je Akrim. Je to skvělá akce se svými specifiky a mnohém je nepřekonána. Já osobně ji řadím hned vedle Řádu mezi nejlepší, na kterých jsem byl.
• Bohužel se mi nepodařilo přestoupit na zaklínače ( FŇUK )), což mi i trochu i kazilo náladu, neb je to můj něco jako životní styl.
• Kapacita byla 45, bylo asi jen 25 lidí, což bylo možná dobře. Přátelská akce, kde zná každý každého.
• Nikde se neintrikuje snad tolik jako tady 
• Děkuji moc všem organizátorům ( Světlušákovi, Varagům, Kovářům, Furiím… )

26.02.2005. 20:19